Cestou osudu a náhody: Návrat s podkovou
recenze
Cestou osudu a náhody: Návrat s podkovou (2012) / kniharv
V létě 2012 vyšel druhý díl cestopisu Romana Vehovského,
který přináší zážitky z druhé části sedmiletého putování po střední a jižní
Asii, Austrálii a Novém Zélandu. Můžeme potvrdit, že kniha je důstojným
pokračováním prvního dílu.
Jenom pro připomenutí. První díl vyšel v roce 2010 a v naší
recenzi (Svět outdooru)
jsme ho chrakterizovali jako netradiční cestopis s prvky spisovatelského
impresionismu, jako mozaiku samostatných jasných barevných zážitků. Romanův
způsob cestování autostopem je hodně specifický a specifické jsou tím pádem i
zážitky. Navíc jde o cestu, která trvala neuvěřitelných sedm let. To vše činilo
z prvního dílu hodně neobvyklou knihu.
Ve své druhé části vede cesta osudu a náhody po Austrálii,
Novém Zélandu, Nové Kaledonii, Japonsku, Thajsku (včetně několika blízkých
ostrovů), Indii (i s dalšími státy v okolí) a přes Pákistán, Irán a Turecko zpět
domů. Druhý díl zaznamenal několik grafických a tiskařských změn, které mu
určitě prospěly. Podíl fotografií se zvýšil (nikoliv na úkor textu, druhý díl je
také rozsáhlejší a má o 40 stran víc než díl první), grafické zpracování je
výraznější a díky popiskům jsou fotky také sdílnější. Už v první recenzi jsme
psali, že fotografie převyšují běžnou cestopisnou úroveň. To platí i pro díl
druhý, fotky jsou navíc zručnější nejen díky novému digitálnímu fotoaparátu.
Zpočátku autor hledal co nejlepší záběry pro dokumentaci své cesty. Postupem
času jakoby i ve fotkách rozpoznal možnost komunikace nejen s lidmi, ale i
s horou či pěkným místem. A snažil se mermomocí ten vztah zachytit.
Co zůstává i v druhém dílu hlavní devizou, je autorova
schopnost komunikace s lidmi. Dar komunikace je velké bohatství, se kterým Roman
Vehovský zachází se sympatickou noblesou a řada náhodných známostí se nakonec
mění v dlouhodobá přátelství (včetně dojímavého příběhu závěrečného dopisu).
Čtenář na schopnosti autora vstupovat do životů profituje, v knize jsou stovky
setkání od zajímavých detailů života obyčejných lidí až po velká přátelství.
Ačkoliv styl psaní je stále „impresionisticky“ útržkovitý,
přece jen se čtenář lépe orientuje a zážitky lépe vstřebává. Autor pokročil a
jeho psaní je zručnější. Jestliže první díl skládal zážitky vedle sebe bez
propojovacích souvislostí a na čtenáři bylo, aby si výsledný obrázek složil sám,
druhý díl je o něco přátelštější. Místo hledání nitky spojující střípky příběhu
může čtenář věnovat více času kochání. A také se potěšit, jak si poutník může
v pohodě porozumět s geograficky vzdálenými domorodci, i když znají třeba jen
pár slov ve stejném jazyce. Z hlediska outdoorového vybavení a cestovatelských
zkušeností se v textu na různých místech dozvíme o možnosti hygieny na cestách
(str. 61) o poučném japonském třídění odpadků (32), o způsobu ochrany batohu
v noci (188), o získávání pákistánského víza v Indii (181), popis vybavení
maorského domu (27) nebo neuvěřitelný zážitek s indickým poste restante (182).
Ještě se musím vrátit ke zvolenému způsobu cestování. Autor
si stanovil neobvyklá pravidla. Přijatelnou formou cestování byl pouze autostop
a jako nocleh žádné hotely, hostely, ubytovny, kempy a dokonce ani stan. Spal
buď pod širákem nebo na pozvání u místních lidí. Vyrazit bez stanu, s minimální
výbavou a s odhodláním vyspat se v neznámém prostředí jen tak pod širákem, to
vyžaduje samozřejmě odvahu a kuráž. Přesto v průběhu čtení ve vás převládne
dojem, že právě tento moment umožňuje ty největší zážitky a dojmy z mnoha a
mnoha setkání – že odemyká dveře mezi návštěvníkem a tuzemcem.
Kouzlo autostopu skryl autor v kratičkém vyznání při stopu
v Indii, které plně pochopí pouze ten, kdo zažil stopování naslepo. Kdo někdy
nastoupil do auta s cílem jet kamkoliv, kam ho kola povedou. „Kam máš
namířeno?“ zeptal se řidič velbloudího povozu. „Přesně tam, kam ty,“ odpovídám.
„Tak to budeme mít dlouhou společnou cestu, naskoč si!“… Za chvíli byl před námi
už jen písečný horizont. Znovu jsem pociťoval tu těžko popsatelnou radost.
Radost z cesty, která po cestě nevede. Z cesty, o níž s v průvodcích nepíše a
jaká se naplánovat nedá. Z cesty, která za sebou nechává v písku otisky
velbloudích stop, jež pomalu zahlazuje vánek…
I čtenář, který nikdy nestopoval, záhy pozná, jak
pozoruhodné je cestování autostopem. Má samozřejmě řadu vážných úskalí (i na ně
v knize dojde), ale kdo je akceptuje, je bohatě odměněn. Nejde jen o
autostopařské lahůdky typu námořního jachtařského stopu v Thajsku, stop
s kolonou návěsů s důlními kolosy v Austrálii nebo autostop s vojenským
doprovodem v Iránu. Z vlastní zkušenosti vím, jaký je stop úžasný prostředek pro
navázání komunikace, pro nevšední zážitky a pro poznání míst nedotčených
turistickým průmyslem. V tomto případě musím za prvé smeknout vlastní (už
zaprášený) autostopařský klobouk v obdivu nad tím, jak dokáže autor proniknout
k místním lidem a přitom situaci nezneužívá ani není asertivně neodbytný. A za
druhé doporučit všem, které lákají nebo kdysi lákaly daleké toulky podobného
ražení, aby si knihu Romana Vehovského přečetli.
Cestou osudu a náhody: Návrat s podkovou
Roman Vehovský
Knihy Romana Vehovského Cestou osudu a náhody nejsou obvyklý cestopis. Od ostatních se liší jak destinací, tak časovým obdobím. V roce 2002 vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie, a jak sám říká, n... více
