Dean Koontz je známý svými mysteriózními thrillery, kde skvěle míchá nadpřirozeno, démony, napětí a nezřídka poměrně drastické a barvité scény, které dokážou ve snech potrápit nejednoho čtenáře. Bylo dílem náhody, že jsem kdysi na Deana narazila. Ovšem od té doby se stal mým vítaným společníkem. Nad Městem jsem proto neváhala ani vteřinu.

Koontz je skvělý vypravěč, dokáže zaujmout hned na začátku a přikovat vás ke knížce až do konce. Většinou ji nechcete odložit, dokud neotočíte poslední stranu a to i přesto, že některé brutální scény s vámi pěkně zamávají. A proto ho jeho čtenáři tak milují. Jenže, jak se zdá, protentokrát si tenhle Dean Koontz zřejmě vzal dovolenou.

Naším hlavním hrdinou je Jonah Kirk a schválně tu neuvádím celé jeho jméno, jelikož by to zaplácalo polovinu recenze a mohla by vás z toho rozbolet hlava. Tenhle stárnoucí černoch vzpomíná na své dětství, které podle jeho slov bylo plné ztrát a podivných událostí. Budiž, začátek je trochu zmatený, protože Jonah přeskakuje od jedné události ke druhé, ale v jeho věku buďme tolerantní. To by se ještě dalo překousnout. Co už je ovšem horší, to je absence těch tak podivuhodných a dramatických událostí, které měly malého Jonaha provázet v jeho dospívání.

Tak předně to nadpřirozeno, které Koontz povětšinou zvládá zakomponovat do příběhu tak, že se vám veškeré chlupy na těle staví do pozoru jako banda dychtivých rekrutů, je zredukováno na jednu duši města, převtělenou do elegantní dámy, která si z nejasných příčin vybere zrovna Jonaha, aby ho trošku popostrčila na cestě životem a jako prima dárek mu dá dvě noční můry. Toliko k bububu efektu.

Přijde mi, že autor se tentokrát rozhodl napsat hodně odlehčenou verzi oproti svým dřívějším majstrštykům. Ale opravdu hodně odlehčenou. Už jsem si podle zvyku pomalu chystala igelitový pytlík a pro jistotu jedla jen málo, abych byla připravená, až to přijde. No a ono to nějak nepřišlo. Něco teda přišlo, váhavě to přešláplo na prahu, nervózně se to usmálo a pak se to zase stáhlo do pozadí.

A co postavy? Postavy super. Do té doby, než si uvědomíte, že hlavnímu protagonistovi je kolem deseti let, ale sype ze sebe moudra jako přemoudřelý kmet s bradkou, po níž si skoro šlape. A to samé jeho kamarádi. Buď je v tom městě podezřele vysoká koncentrace prudce inteligentních a předčasně vyspělých dětí, nebo se Dean zapomněl, že nepíše o lidech minimálně o patnáct let starších. Kdyby ano, pak by všechno klapalo na jedničku, protože dospělé aspekty příběhu jsou jedna báseň.

Inu, Dean je vážně skvělý vypravěč, píše pořád skvěle, Město jsem přelouskala za jediný den, ale zůstal mi pocit, že jsem byla ošizena. Někdo mě okradl o mrazivé okamžiky, démony číhající ve stínech i lidských duších, o teror, který by mě zarazil do sedačky tak, že bych se bála pohnout a o zážitky, jež by mě ještě pár dní pronásledovaly ve snech. Místo toho jsem dostala sice hezký, ale ve finále jen podivně řídký příběh o jednom malém klukovi, který potkal Město, přetrpěl pár životních zvratů, ale čekal na něj konec jako z pohádky. Eh, u toho konce mi dokonce místy začaly trnout zuby, jak byl sladký.

Město je kniha pro ty, kdo si rádi přečtou lehce napínavý příběh s dotekem tajemna a na jehož konci si uvědomí, že všechno špatné je pro něco dobré a po každé noci opět vysvitne slunce.

Pro staré harcovníky Deanových temných příběhů nemá Město příliš co nabídnout, i když po řemeslné stránce tomu zase nemám tolik co vytknout. Ale příště chci prostě víc temnoty, víc dramatičnosti, víc krve. Prostě chci víc Deana.

---

Město Dean Koontz

Tajuplný dětský svět může být plný štěstí a radosti, ale také utrpení a smutku. V románu Město vypráví americký mistr napětí Dean Koontz příběh talentovaného devítiletého klavíristy Jonaha, jeho nejlepšího kamaráda a jeho rodiny. ... více

---

Komentáře (3)

Přidat komentář

---