Deprese deprese

recenze

Svět podle Snoopyho (2010) / herdekfilek

Začněme ocitováním vševědoucí a často chybující Wikipedie: Deprese je stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými
náladami jedince. Dotyčný pociťuje často úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršené soustředění a má problémy s pozorností. Reakce na tento stav mysli je však silně vázána na typ osobnosti. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí reakce na radostné podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik.

Což je samo o sobě vtipné.

Žít s depresí má své výhody. Důležitá je emocionální stabilita, která vězí bez ustání na jedné vlně chmuru. Pokud má člověk v depresi rád teplé mléko, nijak ho emocionálně nerozvrkočí, pokud se mu poslední sklenka vylije na podlahu. Prosté pokračovaní zmaru, kterému se musí, do boha, říkat život. Člověk nepostižený depresí neustále komíhá mezi záchvaty různých nálad. Zamřela babička a objevuje se zoufalý pláč, narodilo se dítě a tvář se změní v origami úsměvů a radostného plácání a halekání. U člověka s depresí je tomu zcela jinak. Zemřela babička? Vyhnilý výraz zoufalství je toho důkazem. Narodilo se dítě? Vyhnilý výraz setrvává a už teď dítěti sepisuje epitaf, protože i ta krásná komíhající se věc je předmětem zvýšeného zájmu pohřebních služeb. Kšefty jsou kšefty, nedá se svítit.

Jsem na tom špatně. Nikdo mě nemá rád. Jsem neschopný. Nedosahuju ani výšky trpaslíka. Vše, co se děje, děje se mně na úkor. Všichni se mi smějou. Nic nemá smysl. Všichni jsou odporní, hloupí a zlí. Bolí mě noha uvnitř duše, a proto kulhám životem a cítím se jako slabá součást společnosti. Nenávidím se, a proto ztrpčuju tolika lidem život. A život? Život není zázrak, je zázrak, že já žiju. Ještě pořád.

Člověk v depresi nemá doma zrcadlo, a pokud ano, tak do něj zásadně nezírá. Člověk v depresi zírá do zrcadla pouze v případech, je-li nucen, je-li mu vyhrožováno, hraje-li v americkém filmu a pro dostatečnou uměleckou iluzi je před něj postaven onen ďáblův vynález, aby byla slza smutku a beznaděje skutečně vidět. On tragický pohled, naplněný sebezpytujícími myšlenkami, udělá své. Divák se může u televize emocionálně rozvinout tím správným směrem. Přejme mu, u pásu v továrně si příliš neužije.

Dělat si legraci z lidí stižených depresí je svým způsobem velmi nekorektní. Je to nemoc. Člověk nemůže za to, že jeho nálada (nálada?) je neustále pod úrovní červené čáry. Z nemocných se přeci
nestřílí. Tak leda do nemocných. Legrace se nedělá z retardovaných,
z postižených AIDS, legraci si netropíme ani z dětí bez nožiček a
ručiček, nehojíme si svůj slabý smysl pro humor ani na dětské obrně nebo kojenecké úmrtnosti. Jsou témata, která jsou svatá. Deprese mezi ně nepatří, protože, člověka to prostě svádí, deprese je krumpašně vtipný útvar, vhodný ku tříbení toho nejčernějšího humoru.

Charles M. Schulz nakreslil za svou kariéru 18 000 stripů. Předpokládejme, že na jeden strip použil jeden papír. Máme tu tedy 18 000 papírů. Jeho stripy byly denně zveřejňovány v 75 zemích a to ve 2 600 novinách (viz opět vševědoucí Wikipedie). Strip dosahoval čtvrtky novinové strany. 2 600 tedy dělíme čtyřmi a docházíme k číslu 650, které vynásobíme 18 000 stripy. Výsledné číslo nám dá krásných 11 700 000 papírů. K tomu přičteme nespočitatelné množství vydání knižního Snoopyho. Z jednoho smrku vznikne 80 000 listů papíru. S tímto počtem můžeme s klidem nahlásit u Greenpeace, že 12. února 2000 došlo k eliminaci jednoho z největších škůdců světových zásob lesního porostu. Za svůj život stihl vymýtit středně velký smrkový les. Nepočítaje v to Schulzovu spotřebu toaletního papíru.

Svět podle Snoopyho. Kniha první, veskrze úvodní.







Čtenář se seznamuje s chmurným lazením hlavních i vedlejších osob, které jsou smutné, ano, jsou, bolestně a neřešitelně. Navzájem se rozebírají, vyšetřují a budují si pro svůj budoucí život tu největší nálož
komplexů a duševních šrámů. To vše s elegancí poloviny minulého století, kdy krev se udržovala spíše v tepení a žíloví, kdy nadávalo se slovy do prkýnka dubovýho, kdy ledva si jeden s jednou zašpásoval, už ho hnali k oltáři. Řeč všech stripů je gentlemanská, v žádném případě drze vulgární, jak se v komiksech či stripech novějšího data zavedlo.



Láska podle Snoopyho. Kniha druhá, naplněná nenaplněností a touhami.







Láska je pes. Snoopy je také pes. To nám to pěkně štymuje, že? A s láskou je to těžké. Obzvláště není-li člověk čtyřicetiletý harcovník po klínech opačného pohlaví, ale naivní desetiletý (?) smrad, který neví, netuší, ale chce a hodně. Úpěnlivé hypnotizování poštovní schránky při americkém svátku lásky, faktická neexistence pošťáka, myšlenky na jídlo, protože není-li člověk naplněn láskou, měl by se přežrat, aby necítit tu bolest, ten ohavný nezájem o tu divnou trpící věc, která chce někoho pohladit, jasně, ale spíš by chtěla být pořádně hlazena. Láska je pes. Snoopy je také pes. A tak si předpubescentní osazenstvo štěká na měsíc, opuštěno a, jak jinak, v depresi.



Můj ty smutku! Kniha třetí, naplněná dětskými řečmi o dospělém světě.







Dítě je stav dokonalosti a Snoopy je pes. Už nám to tolik neštymuje, že? Předností této knihy je její nedětskost. Malé nevyrostlé tu napadají myšlenky veskrze filozofické, pátrající po smyslu toho všeho okolo. Při řešení svých malých traumátek naráží na odpovědi, které když pochopit, tak se štědrou dávkou cynismu. Člověk je malý, bezbranný a tak, tak smutný. Chjo. Ač jsou stripy Charlese M. Schulze naplněné dospělostí, nevyskytuje se v nich jediný dospělý. Nepřekáží v nich ona vzrostlá a předstíraná moudrost stáří, a přesto z nich přetéká.



Snoopy po škole. Kniha čtvrtá a v ní poletující nepochopení za asistence
vnitřního odporu.







Škola je pestvo. Snoopy je pes. No, košer to není, ale co už s tím. Hlavní postavy musí, chca nechca, navštěvovat instituci, která má budoucím generacím předat to, na co přišly generace předchozí. S ohledem na zvýšenou obludnost dějin lze zdárně pochybovat o rozumnosti této strategie. Poučeni minulostí, vystavíme do oblak budoucnost. Co na tom, že stojí na vratké minulosti, která stála na vratké minulosti, která stála na…Hrůzný dům z karet postaven na bedra architektům dějin příštích, tedy dětem. Při pohledu na ta deprimovaná hovada toužící pouze po sladkostech, pohlazení a trochu toho televizního násilí, se člověk neubrání již legendárnímu chjo. Dítě je pestvo, ale kam se hrabe na historii, to je teprve pestvo.



V hlavní roli Snoopy. Kniha pátá a poslední, kde pes štěká jako filozof, či
spíše jako filozoof.







Snoopy je pes. Snoopy je pes. Och, dokonalý soulad. Tematicky řazené kapitoly ze života psa Snoopyho. Snoopy spisovatelem, zavalen odmítnutými rukopisy neváhá po tisící napsat své krásné a nepřekonatelné: „Byla to temná a bouřlivá noc.“ Snoopy kondorem, visícím z větve a děsícím kolemjdoucí. Snoopy hokejistou, honícím se po ptačím pítku za pukem a mistrovským titulem. Snoopy legendou vloženou do stránek obyčejné knihy, kde si zakuckáte smíchy nad nadutostí psa, nad jeho trýznivými depresemi z nepřijetí, z nepřejícností, ze zklamání, z pozdě donesené večeře.



Charles M. Schulz stvořil svět naplněný pochybnostmi
a nejistotami, stižený mnoha psychiatrickými diagnózami, před kterými není úniku, protože není kam uniknout. V jeho stopách si vykračuje drzeji cyničtější a o dost nadutější kocour Garfield, jehož autor Jim Davis se s největší pravděpodobností v dětství zamiloval do Snoopyho a pak se pokusil předvést světu svou verzi humoru. Ale Snoopy je praotec podobného umění rozesmát depresí. I přes odpor dospělého světa k obrázkovým knihám, dá Snoopy čtenářům často daleko víc, než kdejaká tisícistránková bichle. Smích léčí. Výsměch někdy daleko víc. Ovšem pouze vysmívaného. I deprese má svou depresi.

---

Svět podle Snoopyho Charles Monroe Schulz

Svět podle Snoopyho je prvním českým výborem z komiksových stripů, které Charles Schulz denně kreslil pro americké noviny v letech 1970 - 1990. Lze bez velké nadsázky konstatovat, že Peanuts, tedy Snoopy a jeho přátelé, jsou nejvě... více

---

Komentáře (8)

Přidat komentář

---