Devatenáct hádanek

recenze

Existují velké knihy vážící i několik kilogramů, které jsou ale jasné celou dobu, čtenář u nich nemá pocit, že zabloudil. Pak existují drobné svazečky a stránku za stránkou přinášejí spíše otazníky než odpovědi. Takové pro mě bylo pročítání knížečky 19 rozhovorů. Mám ale štěstí a mám se koho rozumného zeptat, proto jsem si poučena o kontextu doby a života zpovídaných dala dohromady obraz o drobném svazku nahlížejícím do několika osudů.

Na obálce jsou šikmě napsána jména devatenácti osob z nichž jsem s bídou znala dva. A to si ještě fandím. Rozhovory jsou vedeny určitou formou a každý další přečtený mi dával méně a méně smyslu. U sochaře Davida Černého jsem usoudila, že knížka je bohapustý výmysl, protože tohle přece nemohl nikdo nikdy říct a myslet zároveň vážně. Tehdy nastal čas zeptat se o generaci starších přátel, co si o tom myslí a měla jsem štěstí. Velké štěstí na člověka, co některé ze zpovídaných i osobně znal a mohl potvrdit autenticitu zapsaných myšlenek. Nikdo si to nevybájil, jenom mi naprosto unikl kontext doby i místa, ve kterém oněch devatenáct lidí žilo, tvořilo a přemýšlelo.

Jako úvod recenze je to dost obsáhlé a obecné, ale považuji za důležité to uvést. Pokud se totiž kniha dostane do ruky někomu, kdo nezná souvislosti, může propadnout dojmu, že v ruce drží špatný vtip. Ale nejenom, že ty vtipy uvnitř jsou skutečné, i když dneska už leckdy přežité, ale všechno je míněno smrtelně vážně.

Nyní konečně ke svazku samotnému.

Kniha má něco přes sto stran členěných do malých kapitolek dle každé zpovídané osobnosti. Úvodem je vždy celé jméno a příjmení umělce, hned níže jeho profese či umělecký směr a pak krátký velmi osobní rozhovor na přátelské úrovni. Mnohdy až příliš. Umělci odpovídají, glosují a dělají si i legraci sami ze sebe, ale bez kontextu doby nebo znalosti jejich života to dnes už úplně nedává smysl. Vtipy na téma neustálého pití alkoholu nebo hospitalizací v blázinci dnes už vzbuzují spíše shovívavý úsměv, u někoho i tvrdé odmítnutí. Mohou totiž generacím devadesátkových dětí spíše připomenout chvíle dětství, na které se snaží zapomenout. Což je největší plus i mínus knížečky. Vznikala na konci devadesátých let v poněkud jiných časech a i když pro mnoho čtenářů to je jistě příjemný návrat do nostalgie, pro jiné je to vyvolání nepříjemných vzpomínek na alkoholový dech strýce, co přišel ožralý dělat Mikuláše.

Tyto svébytné části rozhovorů spolu s těmi vyloženě sprostými lze vysvětlit i důvodem jejich vzniku. Vznikaly pro humoristický časopis Sorry, který po krátké pauze vychází dones. Věřím, že dodnes má i širokou fanouškovskou základnu, vycházím opět z vysvětlení skvělých lidí, co mi osvětlily jeho smysl i kontext jeho vzniku.

Sorry neznamenal zdaleka jen papírový soubor vtipů a humoru na hranici vkusu, ale především svobodu vyjadřování bez cenzury, svoboda na jeho stránkách doslova vybuchla. A pokud pro jeho stránky vznikl s někým rozhovor, řekl všechno na rovinu a nikdo v tom nijak extra neškrtal. V tom bylo to kouzlo. A v takové atmosféře se celá knížka nese.

Je sprostá, stereotypní, dnes hůře čitelná pro generaci narozenou po roce 1989 (čest výjimkám) a leckoho může dost znechutit. Zároveň se v ní ale skrývají myšlenky zajímavých osobností, stále známých. Mnoho z nich již zemřelo, byli staří a nemocní. Měli toho naloženo dost a nakonec se to muselo projevit. Ale rozhovor s Ladislavem Kukem je nádherný. Citlivá duše odpovídá jednoduše na otázky svého života a upřímně se raduje z každého dne, jaký využije naplno. Luděk Marks, básník, i když neodpovídá přímým vtipem, jeho odpovědi jsou koncertem skryté ironie a musela jsem se u nich smát. Jeho dílo si najdu. Jiří Tichý, fejetonista, v době rozhovorů řešící těžkou drogovou závislost své dcery, na konci rozhovoru s ním je několik řádek věnovaných i jí. Hluboké poselství, nadčasové.

Pak jsou zde rozhovory, které mohly být podobné, ale všimla jsem si, že tázající vedl dotazy schválně do určitých extrémů. Aby to spadlo k chlastu, banalitám a dnes neprůhledným jinotajům. Což je obrovská škoda, protože ti, kdo na tuto hru přistoupili, nevycházejí úplně dobře. Naopak. Po přečtení několika jejich myšlenek jsem se otřepala a šla dál. Nechci jmenovat, protože si uvědomuji, že moje kritická slova vychází i z určité neznalosti prostředí, ale bylo to děsné.

Knížka rozhodně nepatří mezi četbu pro široký okruh čtenářů. Dnes potěší hlavně pamětníky časů před i po roce 1989 s kladným vztahem k disentu. Ti tam najdou mnoho úsměvů i příjemných připomínek na časy, jakým rozumí a jaké jim možná chybí. Což naprosto respektuji. Ostatní, kteří většinu jmen neznají, glos nechápou a pointa vtipů jde mimo ně to mohou využít jako nástroj k tomu se dozvědět více. I když mohou být některé rozhovory otřesné, reálně se za jménem může skrývat příjemné dílo a opravdu může být škoda jej minout.

Každopádně kniha samotná není ani nadčasová ani čtenáři nic neulehčuje, spíše se může stát důvodem, proč se nezajímat dál, nejít proti proudu času a říct si, díkybohu, že je to pryč! Což tak ale není. Proto se podívejte na obálku a pokud většinu jmen neznáte nebo nejste fanouškem časopisu Sorry, zkuste sáhnout po jiné literatuře tohoto tématu. Můžete se dostat ke skvělým myšlenkám i dílům a ochutnat jejich nadčasovost. Tahle knížka ale mezi tento zlatý fond literatury opravdu nepatří. Spíše naopak.

Závěrem bych ráda poprosila o odpuštění pamětníky těchto časů i osobností, kterých se mé hodnocení knihy mohlo dotknout a připadá jim nefér. Berte to prosím jako pohled generace narozené po roce 1989, která už některé souvislosti chápe jen těžko a s odstupem dvou desetiletí možná soudí příliš tvrdě. Bohužel jsme některé věci žili předtím, než se staly anekdotou a všem nám vtipné nepřišly. Naopak. Samozřejmě historie by se neměla soudit současným pohledem, i když to mnohdy jde jen stěží. Zvláště, když si to pamatujeme. A to odlišně.

Kniha je souborem rozhovorů, které postupně vycházely v časopise Sorry a představuje tak průřez názorů, glos i poznámek, které se váží nejen k příslušné době; v mnoha ohledech jsou totiž nadčasové a demonstrují často svéráznou fil... více

Komentáře (0)