Dlouhé a strastiplné je putování K moři porozumění
recenze
K moři (2007)
/ PeťkaW.
K moři. Strohý název nad malůvkou jak od osmiletého dítěte a pod ní jméno Petra Soukupová. Moc sympatií útlá knížečka od mladé autorky ve čtenáři vskutku nevyvolá. V mých očích jí nepomohl ani pomyslný krk ověnčený několika literárními cenami. Vítězstvím v scenáristické soutěži Nadace Barrandov & RWE začínaje a nominací na Magnesii Literu konče. Už dávno jsem si totiž zvykla, že s názory současných kritiků se ve většině případů rozcházím.
Dvousetstránkovému debutu autorky ale stačilo jen pár stránek, aby mě přesvědčil, že v komisích soutěží přece jen nesedí samí pseudointelektuálové a po dalších několika stránkách už jsem se jen v duchu radovala nad tím, že česká literatura má konečně nového výrazného mladého autora, který se nebojí jít svou vlastní cestou.
Petra Soukupová do malého prostoru, rozděleného na tři základní úseky, vtěsnala příběhy a životy skoro čtyř
generací. Ty všechny určitým způsobem spojuje postava jednoho muže - Petra. Chlapíka vskutku čiperného. Dvě ženy, čtyři dcery a několik vnoučat na tak málo stránkách je opravdu výkon hodný špičkového sportovce.
I ten nejlepší atlet se ale někdy pořádně zapotí. Horké chvíle Petrovi nastávají, když v prostřední části knihy, jíž je věnovaný největší prostor, shodou okolností odjíždí na dovolenou do Chorvatska se všemi čtyřmi svými dcerami - Jíťou, Bárou, Jojo a Adélou.
I s málo slovy se dá zahrát velké divadlo
Autorka se dokázala strohými, jednoduchými větami a kusým popisem, neuvěřitelně čtivě a věrohodně vžít do všech postav. Na nikom nenechala nitku suchou. Bez vytáček líčí veškeré, veskrze špatné, vlastnosti, kterými její hrdinové oplývají - lež, přetvářka, egoismus, ignorantství, závist, sebelítost, sobectví, odcizení, lenost, lhostejnost. Na pozadí banálního příběhu, který by se mohl týkat mnoha lidí kolem nás, se tak rozehrávají jednotlivá malá lidská dramata.
To vše nám Petra Soukupová podává jako holá fakta. Čtenáři neponechává žádný prostor pro fantazii a oblíbenou větu: "Co by bylo kdyby?" I tuto možnost eliminuje na minimum, když všechny příběhy v závěrečné pasáži knihy dovypráví až do úplného konce. Asi u žádné jiné knihy mi neseděl pojem "vševědoucí vypravěč" více, než tady.
"Nenarozený chlapec by se jmenoval Jakub, byl by poměrně dobrým sportovcem a ještě lepším elektromechanikem. V životě by byl šťastný, protože by o věcech moc nepřemýšlel, měl by spousty holek a tři děti. Rodičům by prostě dělal samou radost."
Absurdní drama? Ne, jen absurdní chování
V určitém směru mi K moři trochu připomíná absurdní dramata. I tady je totiž základním kamenem a problémem neschopnost postav vzájemně komunikovat. Skoro všechny Petrovy dcery si připadají osamělé a litují, že se s rodinou odcizily. Všechny jsou ale líné něco s tím udělat a o problémech si promluvit.
"A Bára to taky cítí, proč se baví o stromu a o ubrusech, jenže o čem, můžou se tak bavit ještě o filmech, ale ty zase Petr moc nezná a ona nezná literaturu, co mají dalšího společného. Nic. Ještě tak mohou vzpomínat."
Na některé čtenáře by mohly působit trošku rušivě rychlé skoky v ději. Autorka střídá pohledy jednotlivých postav na danou věc ostošest a krom pasáže u moře se velmi rychle odvíjí i čas příběhu. V poslední části, kde Soukupová "dopovídává" osudy hrdinů, dokonce během pár stránek prolétneme téměř dvacetiletým úsekem.
Z mého pohledu jsou ale veškeré dějové linky spojené přehledně a dobře na sebe navazují.
Konec je jen přirozený důsledek
K moři nepatří mezi ty knihy, která se vám prostě líbí, nebo ne. Osobně ho řadím mezi ty tituly, u kterých je nejdůležitější, jaký dojem ve vás zanechají a jaký pocit z nich máte. Ať už je to názor negativní nebo pozitivní, K moři vás donutí se zamyslet, co je vlastně všechno kolem nás špatně a po jeho dočtení máte pocit jakési bezmoci a stísněnosti.
Na příběhu samotném není popravdě nic extra. Nečeká nás žádné překvapení, děj plyne bez větších zvratů a konec je zkrátka jen očekávaným, a svým způsobem přirozeným, důsledkem předchozího jednání a chování všech postav.
"Má malý byt a staré auto. Občas spí se šéfem. Děti mít nemůže. Zase začne mít, ale ne tolik, aby spadla na dno, pije jen, aby nemohla myslet a mohla pracovat. Jde jí to."
Ale to, jakým způsobem děj autorka podává, s jakým citem pro detail a pro psychologii postav vše líčí… to je bez diskuze strhující, originální a po záplavě knih, které se snaží být za každou cenu unikátní (nutno říct, že bez valné naděje na úspěch), neuvěřitelně osvěžující čtení.
K moři
Petra Soukupová
Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně ... více