K moři
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14139/bmid_k-mori-4Mb-14139.jpg
4
1302
1302
Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její dnes již klasické próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími. Dotisk v r. 2016... celý text
Přidat komentář
Přesně můj žánr. V podstatě nic objevného, žádný sci-fi, žádné fantasy, obyčejná realita světa a skvěle popsané postavy. Psáno úsporným jazykem, spíš popisné, ale to mělo své kouzlo. Smutek nad tím, jak si ti nejbližší nedokážou mezi s sebou říct to důležité.
Takový úsporný jazyk, ale dobré čtení, ze života. Mám autorku ráda, už jsem četla i jiné knihy a líbily se.
4,5 hvězdičky
"Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury."
Tak tahle věta je velice vystihující:)
I když je kniha K MOŘI z roku 2007, autorky úplně první, už tenkrát muselo být jasné, že Petra Soukupová je obrovský talent, rozpoznatelná, originální. K moři je moje pátá kniha od PS a já jednoduše nemám slov..
Tak "obyčejné", tak autentické a tak bolavé..miluju autorčin styl psaní, je taaak jiný, ale když si na něj zvyknete, sami uznáte, že je naprosto báječný:))
Jestli hledáte knihy, kde se jde do hloubky, jde v nich primárně o vztahy (a ty každodenní, unávné problémy, které řeší úplně každý z nás), dotknou se vás a bezvadně se čtou - pak rozhodně sáhněte po knihách od Petry Soukupové!
Za sebe mohu doporučit dvě, které mám doteď v hlavě a to NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY a VĚCI, NA KTERÉ NASTAL ČAS.
Ale zatím za sebe můžu říct, že s žádnou nejspíš nesáhnete vedle.
Na začátku jsem si myslela, že budu muset jedné ze svých nejoblíbenějších autorek sundat hvězdu. Nakonec mě přesvědčila, že na těch pět to má, ale přijde mi fér přiznat, že to ze začátku drhlo.
Styl psaní je poněkud neobvyklý, ale zvykla jsem si. Ale až na tu neobvyklou formu je to zase Soukupová jako vždycky. (Ale zase originálně, to jo.) Vznikající i rozpadající se vztahy, vyhlédnutí ze sociální bubliny, problém dětí a výchovy i nevyrovnání se s minulostí... Super.
Nelíbilo se mi pouze následující:
- obálka mi nesedla, asi neumím tento zvláštní styl umění ocenit
- v knize je každý druhý zrzavý, nicméně průměrně jsou zrzci jen 2 % populace; i v Irsku, kde je zastoupení zrzavých lidí nejvyšší, je to pod 10 %; takže šance, že bude v jedné knize skoro každý zrzavý, je dost malá. A to spolu část zrzků není vůbec příbuzná.
(Ale to už fakt rejpu do maličkostí a autoři se genetikou samozřejmě svazovat nemusí, co třeba takoví Weasleyovi, že? Jen mi to přišlo zajímavé. Takže pět hvězd.)
Chvilku mi trvalo, zvyknout si na styl psaní, ze začátku mě fakt iritoval. Jinak ale byla kniha parádní počtení, kdy v jednom sloupci shrnula myšlenky a pocity pomalu všech postav celé knihy. Líbil se mi i konec, kdy jsme se dozvěděli, jak to vlastně se všemi, kteří se na začátku knihy zdali ne až tak důležití, dopadlo.
Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na styl psaní, ale potom mě příběh vtáhl svou opravdovostí, ve které se najde snad každý.
Působilo to na mě jako K majáku bez surrealistického přesahu, nebo jak bych to vyjádřila. Ale to vůbec nevadilo. Reportážní styl psaní svou zhuštěností odhalil víc než sáhodlouhé popisy, jak už tu psali mnozí, jako byste ty lidi znali nebo jako by se to stalo vám. U popisování dalších životních osudů postav mi přišlo, že dobro bylo odměněno a zlo potrestáno, ale i to se určitě může někdy v životě stát. Klobouk dolů před umem a mládím autorky.
Jeden muž, dvě ženy, čtyři dívky. Svázaní rodinnými vazbami, každý se svým vlastním osudem a vlastním křížem na zádech. Dvě rodiny, které žijí poměrně oddělené životy, které se jednoho dne secvaknou k sobě, když otec vezme všechny své čtyři dcery ze dvou manželství na dovolenou k moři. Každý tuto cestu nastoupí s jiným očekáváním a vzájemné interakce každého z nich otlučou a posunou na trochu jiné místo, než na kterém se nacházel před odjezdem. Vzniknuvší vazby jsou nestabilní a s extrémně krátkým poločasem rozpadu. Někdo si leze na nervy, někdo se snaží sblížit, někdo chce mít jen svatý klid. Jakmile cesta skončí, jednotlivé postavy se opět oddělí a každý se vydá opět svou vlastní cestou.
Shrnutí dalších osudů jednotlivých postav v krátkých kapitolách v poslední části knihy umí být frustrující. Ve zhuštěných životech se někdy úplně vytrácí jejich smysluplnost. Máte pocit, že to tady prostě nějak doklepali, za něčím se možná zbytečně hnali, občas trochu toužili po něčem lepším a pak umřeli. Brrrrr....
Četla jsem od Soukupové vše, ale tato kniha je moje nejoblíbenější. Mistrně se jí podařilo zachytit rozpad vztahů lidí, kteří si nikdy nerozuměli nebo si rozumět přestali, tu mizérie, bez příkras. Bez příkras popsala i obyčejné situace, které jsme každý zažil, ale Soukupová prostě umí psát, takže vás to baví číst.
Opět těžké téma.
Tentokrát neotřelé zpracování.
(Líbily se mi odbočky do minulosti, jaká ta daná osoba bude, jak se v současnosti třeba i mýlí. Také se mi líbí, jak si autorka přemýšlela každou jednu postavu. I zcela bezvýznamnou.)
Taková sonda do lidských duší. A opět se postavy potýkají s tím, že se nezeptaly/nechtěly se ptát, proto mnohdy tápou a jsou nešťastné, uzavřené.
Oblíbila jsem si styl psaní Petry Soukupové. Obdivuji jak dokáže vykreslit postavy dětské tak i dospělé. Už jsem si zvykla, že knihy nekončí happy endem, ale jsou ze života. Za mě veliký čtenářský zážitek.
Číst příběh převážně v budoucím čase, ze začátku zvláštní,po páru stránkách přirozené, příběh tak obyčejný, tak moc podobný vlastnímu příběhu, o dceři,která bojuje se strachy, o dceři,která bojuje s nadváhou...je těžké si tam nedosazovat a nevidět dny trávené na pláži, je těžké nevzpomínat na svůj vlastní čas minulý....
Pro upřesnění, hodnotím 3,5*.
Tohle je zase jedna z bezesporu zajímavých knih. Autorčin styl psaní je celkem specifický, člověk si na něj musí zvyknout, ale v momentě, co se tak stane, už nic úplně nezastaví stránky mizející pod vašima rukama. Příběh mě celkem polapil a zajímalo mě celou dobu, čím si prostřednictvím něj projdeme. Co je tu úplně dokonalé, jsou postavy. Málokterý autor dokáže tak skvěle a realisticky vykreslit charaktery svých hrdinů, že máte až pocit, že ty lidi znáte ze svého vlastního života. Nikoho si zároveň nedokážete úplně oblíbit, každý má svoji stinnou i světlou stránku. S tím souvisí fakt brilantně rozepsaných emocí, které vám zaručuju, že budete pociťovat i sami na sobě (až z toho budete taky trochu mimo). Objevují se tu absurdní, vtipné, smutné i bolestivé momenty. V ději sice nenajdete nějaké extra originální prvky, ale zato obrovskou skutečnost. Tato kniha má šanci promluvit k opravdu velkému množství čtenářů, protože rozebírá spoustu témat a věcí, které se nám dějí v životě dnes a denně. Musím moc pochválit konec, kde se dozvíme, jak to se všemi účastníky dopadlo. K moři vám tedy určitě můžu doporučit, pokud máte chuť na něco psychologického s obsahem ve stylu „napsal sám život“.
Styl psaní autorky mi úplně nevyhovuje, nicméně dokáže skvěle vystihnout tyhle rodinné úzkosti a uvažování. Nejhorší je pro mě to "očekávání" rodič-dítě, které dítě se snaží naplnit a především ty odlišná očekávání podle povahy dítěte, jeho věku, pohlaví, atd. Přesně ty stereotypy, které se neustále objevují a dokola točí. Je to vlastně hezká sonda do vlastního dětství, ale ufff, ještě, že jsem už dospělá.
Mám velmi ráda knihy paní Soukupové a ani tato mě nezklamala. Příběh se četl velmi rychle, je velmi realistický a zároveň smutný. 5/5*
První kniha paní Soukupové, kterou jsem zatím četla. Styl se mi líbil a byl mi blízký; je docela podobný tomu, jak sama přemýšlím. Po pár stránkách jsem si neuměla představit, jak se děj rozvine v dalších 4/5 knihy, protože měl děj rychlý spád a zdálo se mi, že všechno bylo řečeno. Líbily se mi i krátké komentáře neexistujících scénářů. (Kdyby X, stalo by se Y.)
Postavy byly věrohodné a přesně vystihnuté.
Myslím, že při hodnocení hrají zásadní roli osobní faktory - jestli má člověk z vlastní rodiny podobnou zkušenost... Díky tomu považuji spoustu drobných postřehů za velmi trefné. Autorka toho dokáže v jedné krátké větě tolik vyslovit.
Mě styl paní Soukupové nesedí, nechápu věty bez sloves, strohé. Příběh plný deprese, kdy už děti se snad rodí nešťastné, smutné, zlé a takto je to až do dospělosti, pak smrti a do konce knihy, kdy si všichni ubližují a nechápou se.
Styl psaní mě moc bavil. Líbila se mi přítomnost konfrontovana s budoucnosti. Ačkoliv ze začátku se zdálo, ze to bude oddechove letní cteni, nakonec se z toho vyklubala poměrně smutná knizka nutici k zamyšlení.
Štítky knihy
prvotina rodinné vztahy Cena Jiřího Ortena
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
(SPOILER) Kniha se mi dostala do rukou náhodou, začetla jsem se rychle. Obyčejný příběh jedné obyčejné rodiny, respektive dvou.
V okamžiku, kdy Johana ve snaze ranit, řekla Adéle, že je “adaptovaná, mi došlo, že jsem knihu asi už četla. A asi ano, někdy před časem, ale zřejmě na mě tehdy neudělala takový dojem. Forma je neobvyklá, někdy zkratkovitá, jako deníkové záznamy, kdy si člověk poznamenává jen hesla. Jen mi trochu “nevoněl ten styl předjímání budoucnosti a stejně tak odbočky o budoucnosti postav, které se v ději opravdu jen mihnou (k čemu to, když se tam jen mihnou).