Dobrá kniha by měla i dobře vypadat aneb na elektriku si zavolejte elektrikáře a na knižní design Martina Pecinu!

Poslední zhruba tři roky spolupracuji s několika nakladatelstvími, kterým recenzuji jejich knižní novinky. Kromě samotného obsahu si pochopitelně všímám i toho, jak je kniha „udělaná“ (vím, že takové slovo zní na tomto místě dost neohrabaně, ale výstižnější jsem nenašel). Jestli zkrátka dobře vypadá, resp. je-li za jejím vzhledem vidět (či možná přesněji cítit) poctivá práce někoho, kdo ji do jejího slušivého kabátu (kostýmu, obleku, večerní róby) oblékl. Na základě svých zkušeností musím bohužel konstatovat, že dobrých knižních „krejčích“ (odborně se jim říká typografové) u nás patrně mnoho není...
Tím víc mě ale vždycky potěší, když mi přijde kniha, která splňuje i zdánlivě vedlejší a neliterární, tj. estetické nároky. A tady bych chtěl zmínit tři takové výjimky z pravidla, u nichž jsem byl překvapen mimořádně zdařilým, řekl bych přímo fascinujícím vnějším vzhledem. Samozřejmě předesílám, že jsem v tomto směru laik a mé hodnocení tedy nemůže být jiné než subjektivní, na druhou stranu si ale troufám tvrdit, že určité povědomí o tom, co je krása a co kýč, přece jen mám. Takže – tu první knihu (Judith Hermannová: Počátek veškeré lásky) vydalo nakladatelství Větrné mlýny a je to podle mého názoru (dá-li se to tak říct) opravdový typografický skvost. Velmi se mi líbí i provedení dvousvazkového výboru z díla R. M. Rilkeho (Tichý doprovod, Neboť hvězd tam skákalo bezpočet) od nakladatelství Labyrint. A do třetice brněnský Host a Knihy Jakubovy. Domnívám se, že Kateřina Wewiorová, Jiří Troslov a Matej Vojtuš své práci opravdu rozumí...
Zajímavé je, že žádná z právě vyjmenovaných knih nemá obálku. To asi nemůže být náhoda, navíc když podle Martina Peciny by knižní obálky vůbec neměly existovat. A o tom, že tento pán ví, o čem mluví, se může přesvědčit každý, kdo se seznámí s jeho jedinečnou publikací Knihy a typografie, která nedávno vyšla v Hostu již ve třetím vydání!
Martin Pecina je nejen typograf par excellence, ale dokáže o problematice knižního designu i velice poutavě vyprávět. Jeho záměr, s nímž k psaní přistupoval a který by se dal vyjádřit sloganem „Typografie je záležitost natolik vážná, že se o ní nedá mluvit jinak než s humorem“, mu vyšel dokonale a čtenář tak má možnost nejen nahlédnout do autorovy designérské dílny a dozvědět se prakticky vše podstatné o jeho profesi, ale přidanou hodnotou mu je i Pecinův odlehčený, nekomplikovaný a zábavný literární styl. A určitě oceníme i jeho tvůrčí pokoru, s níž se na mnoha místech setkáváme, zvlášť když si uvědomíme, kolik různých ocenění již za své práce obdržel.
Kniha je rozdělena na tři základní oddíly, z nichž poslední dva (Knižní grafika, Knižní písmo) už svým názvem avizují, o co v nich jde. Jedná se samozřejmě o záležitosti ryze technického rázu, ovšem v Pecinově podání vyznívají úplně jinak – když třeba popisuje proces hledání adekvátní vyváženosti mezi textem knihy a její grafickou úpravou, pak je zřejmé, že je to skoro detektivní záležitost. Ukázky z autorovy tvorby nám poskytují dostatečný přehled o jeho profesionální erudici – např. za nádherným typografickým provedením souborného díla fenomenálního Jana Balabána nestojí nikdo jiný než právě Martin Pecina.
Čtenářsky zřejmě nejatraktivnější je první oddíl s prostým názvem Knihy. Tady např. můžeme najít i náznak odpovědi na otázku, proč u nás vychází tak málo hezky vypadajících knih. Martin Pecina si zde žertovným tónem stěžuje na to, v jak složité pozici se nachází typograf vůči nakladatelstvím, v nichž mu do jeho práce „kecá“ tolik lidí, že ustát tento tlak je těžší než všechno ostatní. Je zvláštní, že se tito všeználci tak hojně vyskytují právě u knižní grafiky – když si někdo najme třeba elektrikáře, aby mu udělal v domě nové rozvody, asi sotva mu bude radit, aby ten zelenožlutý drát zapojil na fázi a modrý na uzemnění. Proč tedy nakladatelství, které si zaplatí typografa, nenechá dotyčného také pracovat samostatně?

V nakladatelství kromě stálých zaměstnanců najdete také různé imaginární postavy: patří mezi ně v prvé řadě tiskařský šotek (na kterého se s oblibou svádějí veškeré chyby sazečů a korektorů), ale především Náš čtenář. Přichází na řadu tehdy, když dojdou všechny rozumné argumenty a diskuse s knižním úpravcem se ocitne v mrtvém bodě. Našeho čtenáře sice nikdo nikdy neviděl, ale v nakladatelství se na něj odvolává každý, kdo potřebuje prosadit svou. Říká se třeba „Náš čtenář by takovou úpravu nepochopil“ nebo „V knize nemohou být vakáty, protože Náš čtenář nechce kupovat prázdné listy“ nebo „Náš čtenář si chce hlavně počíst“. Zkrátka a dobře, do Našeho čtenáře lze projektovat veškeré osobní ambice a názory.

Kniha Martina Peciny je dle mého názoru mnohem víc než jen pokusem (byť navýsost zdařilým) o populárně-odborné přiblížení tématiky knižního designu široké čtenářské veřejnosti. Je především vyznáním člověka, který chová hlubokou úctu ke knize jakožto univerzální nositelce literárně-informačního poselství z minulosti a zároveň i jeho uchovatelce pro časy příští a jenž si tudíž uvědomuje svoji odpovědnost za to, jaké knihy předá do rukou nejen té dnešní, ale i budoucím čtenářským generacím.

Kniha je pokusem o příspěvek k prakticky neexistujícímu „žánru“, zabývá se procesem tvorby knih z pohledu knižního úpravce. Přináší eseje o čtení, knihomilství, knize i knihovnách, ale zároveň funguje jako praktická příručka, užit... více

Komentáře (0)