Drakeni z Pernu po třiceti letech aneb Shannarovy magické Bradavice

recenze

Čtvrté křídlo (2024) / Lucie_Javoricka

Za dávných časů, když se ještě Pentium batolilo na 66 MHz (v originále dokonce za časů tak dávných, že se za slovem Apollo nepsala dvouciferná čísla) se holčička Lessa stala weyrenou, zasvětila se (vytvořila si telepatické pouto) se zlatou dračicí Ramoth a v nějakém dalším díle i s malým ohňovým dráčkem. Zásnubní let Ramoth a Mnementha vnímali i jezdci, F´lar a Lessa vytvořili pár a malé ohnivé dráčky si následně zkoušeli ochočit i nedrakeni, mimo jiné proto, že pokud si milenci zasvětili kompatibilní mazlíčky, byla to vzrušující boostovačka, pokud se jim to podařilo sesynchronizovat.
Letos (v originále loni) se o něco starší a zkušenější Violet dostala na prestižní vojenskou akademii, propojila se (vytvořila si telepatické pouto, tentokrát na bázi magie) s velkým černým drakem Tairnem a, abychom nemuseli pár dílů čekat, rovnou taky s maličkou zlatou Andarnou. Stejně jako hrdinka, i draci jsou zkušenější, Tairnova družka už je propojená s jezdcem Xadenem, mezi nímž a Violet to jiskří na první pohled. So far, so good, jsou to drakeni, sem s nimi. Jenže ono to tak nefunguje.
Lessa byla Ruathské krve, poslední žijící ze svého rodu. Měla adekvátní schopnosti a potenciál, tím na sebe už na začátku F´lara upozornila. Byla to náctka, občas zmatená jako Goro před Tokiem a někdy dost nepříjemná, ale vyvažovala to bezbřehým nadšením pro všechno od svého draka až po jednoduchou radost z po letech zase umytých a rozčesaných vlasů. Snažila se v Bendenském „Tokiu“ zorientovat, zjistit, co všechno lidé zapomněli, a skrze drobné detaily dokreslovala pod současnou fantasy původní příběh vesmírné kolonizace.
Violet má vlivné rodiče a tím to končí. Je invalidní, na vojenské škole nemá co pohledávat a větší část knížky tam ani být nechce. Není se co divit, Basgiath je líčený jako protekční, zkorumpovaná hnusárna. Teoreticky se kadetem může stát každý. Prakticky mají slušnou šanci děti a příbuzní jezdců, vhodně poučení, oblečení a obutí na smrtící přijímačky. Ostatní musí mít předpoklady a zatracenou kliku. Pokud z lávky spadnou, konec, exitus. Z populace se tím hezky vytřídí ti silnější a schopnější, kteří se pokusili přejít. Zůstane tupé, ustrašené, poslušné stádo. Je to záměr, společenská alegorie? Nutnost redukovat populaci, kterou tamní ekosystém neuživí?
Nějakou dobu si myslíte, že ano, budou za tím intriky, záhada. Přijde vysvětlení. No, ehm... ne. Studenti se následně můžou vesele vybíjet mezi sebou, protože draků je limitovaný počet a je potřeba snížit poptávku. Něco jako písemky a výkonnostní testy by zjevně bylo moc složité. Krásně to kontrastuje s regulemi nakoupenými za levno v armáči a lehce upravenými pro potřeby příběhu. Draci pak vybírají z těch, kteří včas eliminovali zbytek, ne z těch nejlepších a nejschopnějších, kteří ale nebyli dostatečné svině. Mají na to celý rok, takže dva semestry výcviku mnoha kadetů přijdou prostě vniveč. Nechápu, že se ti učitelé vůbec namáhají. K obvyklým kecům o přemrštěné ceně amerického vojáka to dost nepasuje.
Hrdinové se musí setkávat a konfrontovat. Violet je v prváku, její velitel Dain ve druháku, Xaden ve třeťáku jim všem šéfuje. V Dainově jednotce je ale i několik starších studentů, takže místo aby se v prváku sehráli a dál fungovali, rok co rok začínají ti starší od začátku s přídělem nováčků. Naproti tomu vztahy jsou, neznámo proč, povoleny pouze ve vlastním ročníku a striktně omezené na sex. Ročníky se mísí v tělocvičně, v jídelně i na přednáškách, holčiček je (dvacetiletých, 20+, 20++, na vojenské škole) zhruba polovina, aby to bylo přijato určitou skupinou čtenářů, ale nějak se nepočítá s tím, že si část těch mladých lidí nutně sedne do páru a budou se chtít normálně pomilovat, bez ohledu na to, kdo je nebo není o rok starší. Všichni jsou řadoví členové jednotky, až na velitele a zástupce, takže výhody tím nikdo nezíská.
Čtenář našinec nad tím kroutí hlavou. Vzpomene na starou poučku „Jsem nejlepší v naší četě. Naše četa je nejlepší v šesté školní rotě. Šestá školní rota je nejlepší na druhé fakultě. Druhá fakulta je nejlepší na celé akádě...“ Nebo to byla třetí fakulta? Končilo to samozřejmě hrdým konstatováním, že je mluvčí jedním z nejlepších lidí na světě, ale vraťme se k četě. Ta byla obdobou studijního kruhu na standardní univerzitě. Spolužáci se stejnou specializací, kteří nastupovali do prváku spolu. Navíc z filmů pro pamětníky víme, že když se do sebe zamilují dva ortopedi, Sova zůstane a Alžběta se nechá přeložit na oddělení cévní chirurgie. Xadenovi nic nebránilo vyšoupnout Daina zpátky na Dvojku, aby Violet nebyla jeho přímá podřízená. Mnoho povyku pro nic.
Violet kopíruje Lessu: nepříjemná, náladová teenka, pevně odhodlaná dostat, co chce, i poněkud nestandardními prostředky. Ale zatímco Lessa Faxe jen lehce ponoukala, aby se její držby zřekl, Violet vytráví polovinu Basgiathu a fíha, kromě Xadena to není nikomu divné, ani ti otrávení si to mezi sebou nějakou dobu neřeknou. Postupně se dává dohromady a asi bychom jí fandili, kdyby neustále nemachrovala díky výhodám získaným podvodem a protekcí. Takhle moc sympatií nepobrala.
V úvodu se dozvídáme se, že Violet má dva muže, což je možná chyba překladu, ale vzbuzuje to na začátku dojem, že jsou v tomhle světě ženy vzácné a polyandrie celkem normální stav. Ve chvíli, kdy je mamka generálka a obě dcerunky cpe do armády, i tu kazovou, by to dávalo smysl. Taky ne. Chodila a vyspala se se dvěma kluky. Dlouho to vypadá, že jeden z nich byl její kamarád Dain, který se od ní teď drží zpátky (vzal si ji do jednotky, aby ji mohl chránit, pak ho žere, že na ni nemůže, protože je její přímý velitel). Pak se to autorce nějak nehodí a už to vypadá, že byli vždycky jenom kamarádi.
Dain Aethos mohl být zajímavější postava, ale časem to musel zabalit, aby neměla hrdinka moc těžké rozhodování. Violet nechce vidět, že Dain kvůli ní porušuje pravidla neustále, ale sám o sobě je férovější, než je v kraji zvykem, a totéž si myslí i o ní. Nemyslí si, že by dokázala přežít ve zdraví, protože nepředpokládá, že by kvůli tomu byla ochotna vytrávit půlku školy. Hledá způsoby, jak ji dostat pryč, i kdyby měl kvůli tomu podvádět o sto sedm. Je logické, že se ti dva časem odcizí, jak Dain sleduje její povahové změny, a čekala bych tam dramatičtější dopad.
Xaden má výhodu, je líčený jako cizinec s temným tajemstvím, a tak dost dobře nemůže dělat jednu botu za druhou. Violet o něm moc neví, jen se domýšlí a čtenář může hádat s ní. Občas mohl něco udělat jinak a mělo ho pár věcí napadnout, ale nemá to jednoduché a jsme ochotní mu to odpustit. Škoda je jeho adoptivního brášky, který je od začátku až příliš jasný redshirt.
Některá z předchozích recenzí soudila, že čtenářky ocení erotické scény. No, ehm... ne. Dobře napsaná milostná scéna může knížce hodně pomoct, ale tohle není ten případ. Detailní popis nedává prostor fantazii, místo které nastoupí na šichtu logika a začne to hodnotit. Což nedopadne dobře. Xaden má být zřejmě líčený jako ten typ, kterému předehra trvá tak strašně dlouho, až si u toho nejen vzpomenete na to sudoku, co vám nevyšlo ráno v autobuse, ale stihnete i najít po paměti místo, kde jste pravděpodobně udělali chybu. V knize to vzhledem k okolnostem působí střídavě dojmem, že on ji vlastně moc nechce, protože to nestojí za ten malér, který kvůli tomu bude, nebo že u toho počítá a vyšlo mu, že pokud se s ní vyspí dneska, mohla by chtít, aby se vzali v úterý, a to on by nerad, protože by pak výročí zlaté svatby vyšlo na pátek, kdy on chodí do klubu na šachy.
U podměrečné, maličké Violet si pro změnu vzpomeneme, že příroda má ráda všechno v rovnováze. Záleží na délce, nebo na technice? O rozměrech Xadena nás autorka na pochybách nenechala, a když se vezme v úvahu, jak on si ji neustále šteluje, aby se do ní dostal ještě aspoň kousek, vychází nám z toho hrdinka jako čarodějnice typu 2 (jedna má velkou moc a ta druhá má... tak trochu problém). Na druhou stranu, pokoj na kolejích zdemolovali kvalitně, to se musí nechat.
Jako nejzajímavější milostná scéna tudíž vychází ta na žíněnkách. Když si představíte, že v téhle poloze dokázal Xaden vést Violet ruku s nožem tak, aby si mohla do svalové paměti uložit, jakým způsobem má ona vést smrtící úder... ten chlap musí být šikovný jak opice. Byl k tomu donucen okolnostmi, doba ledová hadr, ale stejně, tady oba nabrali nějaké plusové bodíky.
Přes to všechno by to bylo celkem v pohodě, kdyby rozumně fungovali draci a jejich mystika. Jenže, no, ehm... ne. Pernští draci byli vyšlechtění z malých místních zvířátek a nějakou dobu asi trvalo, než získali vysokou inteligenci. Jezdci je naváděli, ale i chránili a pravděpodobně původně používali plamenomety a na dráčcích hlavně jezdili, dokud nevyšlechtili větší.
Basgiathští draci jsou draci. Velcí, moudří, vládnou magií, mezi sebou se dorozumívají telepaticky, prostě normální, vznešení draci, akorát teda mají z nějakého úchylného důvodu šest noh, asi aby bylo všem jasné, že se nehodí k jídlu. Jsou šikovní, Tairn si dokázal navléknout a sundat sedlo. Fakt, sedlo? He? Drak? A jsme u toho. Tihle draci nemají nejmenší důvod se s lidmi obtěžovat a sloužit jim jako jezdecká zvířata. Tihle lidé nemají ani plamenomet, ani žádnou vlastní magii, ba ani dar přítele lasera, aby mohli nepříteli aspoň zablikat do očiček. Draci jim musí svou magii propůjčit. Lidé jsou sami o sobě úplně k ničemu. V boji jsou přítěží, křehcí a zranitelní.
Z hlediska draků by dávalo smysl, aby vypálili širokou hranici mezi svým a nepřátelským územím, kde by nepřítel neměl z čeho čerpat sílu, pořídili si na pařáty takové ty nindžovské drápky nebo něco podobného, z matroše co likviduje nehořlavou část nepřátel, a prostě si to s nimi vyřídili. Pravděpodobně ve spolupráci s gryfy, s nimiž by bez lidí vůbec nebyli nuceni vést válku. Ve chvíli, kdy se do toho moudrým a mocným drakům moc nechce, je poměrně zvláštní, že si do toho od lidí nechají kecat, i když jim musí být jasné, že to povede k dalšímu oslabování jejich ochranného pole.
Vůbec to nemusela být špatná knížka. Stačilo by to trochu promyslet. Působí to dojmem, že se autorka ve sci-fi a fantasy nepohybuje na pevné půdě, a možná by udělala lépe, kdyby se držela svého obvyklého pole působnosti. Takhle z toho vychází obdoba drakenů ve stylu Shannary s lehkou příměsí potterovských školních lapálií. Drakeni z Pernu, tak trochu bigger, rozhodně uncut. Hodnostní na rameni stříbrem vyšívané, ale princezna, chci říct better, to není, vzácný pane. Kdybych měla volit mezi Lessou a Violet, ta první byla sympatičtější a líp se to četlo, protože to nebylo celé v přítomném čase.

Dvacetiletá Violet Sorrengailová měla nastoupit do kvadrantu písařů a strávit život mezi knihami. Její matka, nesmlouvavá velící generálka, jí však nařídí, aby se připojila ke stovkám kandidátů toužících dostat se mezi navarrskou ... více

Komentáře (0)