Fidlovačka - žádný hněv, jen občas rvačka, aneb kdo skáče, je Čech

recenze

Nad Českými zeměmi slunce nezapadá (2016) / Lucie_Javoricka

Z této série máme čtyři knížky (1, 2, 2½ a 3), všichni už je četli, tak jsem je koncem semestru nachystala k rozebrání do univerzitní knihovny. Nebyly levné, přítel zkusil dát na FB barterovou poptávku a teď už třetí týden čekáme, jestli tuhle i další někdo nevymění za nové čtivo nebo pití. Loučím se s ní. Není špatná, jenže... když řeknete "není to špatná holka", určitě se tu slečnu nechystáte pozvat na rande (zvlášť pokud se to dozví). Znamená to, že není nijak výjimečná ani úžasná. Prostě o jednu příčku nad "pracuje v bance".

Dodržuje dress code: barevná obálka, pevná vazba, textilní záložka, dá se číst bez brýlí. Baculka na vypaseném papíru, 320 stránek je tlustých 26 mm plus tvrdé desky, takže zabere 32 mm místa v knihovně. V Black Library má 320 stránek jen 18 mm, "Pacifik v plamenech" (Panorama) skoro 2 cm. Už teď štosujeme knížky ve dvou řadách, o čtvrtinu tlustší papír naštve. Navíc má hezká slečna kroužek v nose: několik stránek reklam, které se do knížky v pevné vazbě hodí jako plavky do divadla.

Myšlenka alternativní historie, na které je knížka postavená, je sama o sobě super cool. Co kdybychom byli námořní velmoc? S opravdovým mořem, které nás propojí s celým světem, místo obvyklého "no tak se přehradí Porta Bohemica; Praha se beztak přeceňuje" nebo "povodně přinesly smíšené výsledky, ztratili jsme Moravu, ale máme moře". Kdo by se nechtěl plavit do modravých dálek k bájným, dosud neobjeveným pevninám? Které tam nepochybně někde jsou. V roce 1848 se totiž děly věci nevídané. Historické popisy hodně připomínají slavnou povídku, kde mimozemská civilizace vrací na planetu prozkoumaný rurální vzorek a odebírá nový z vysoce urbanizované zóny, v důsledku čehož romské kmeny z celého světa pocítí nutkání vrátit se do vlasti a americké dálnice zamoří obytnými přívěsy kočovní Angelitos. Co se přesně stalo, těžko říct, a čtenář by o tom radši neměl moc přemýšlet. Předkové hrdinů knížky to rozhodně neudělali. Spřádají teorie o destruktivním záření nebo kolizích s jinou dimenzí, která pro změnu připomíná Sapkowského Konjunkci sfér.

Däniken by měl radost, Souček by pojal Tušení nesrovnalosti. O sto let později má den stále 24 hodin po 60 minutách, letopočet pokračuje, rok trvá 365 dní, 5 hodin a něco málo k tomu. Kréta je na svém místě a podle tvaru oblastí postižených katastrofou můžeme předpokládat, že deltu Nilu to taky minulo. Jelikož nikdo nepředefinoval délku sekundy, děti ani po sto letech nechodí v létě do školy s baterkou a Egypťané, kteří už s tím určité zkušenosti mají, nezačali kroutit hlavou, že záplavy místo v září kulminují v únoru, můžeme předpokládat, že má Země stále stejnou hmotnost, kolem Slunce obíhá po stejné dráze, póly jsou tam, kde jsme na ně zvyklí, a s náklonem osy to taky moc nezamávalo - všimli by si navigátoři, sedláci i ekosystém. Do vesmíru se zatím nelétá a tady nejspíš ani nebude, ale i tak by mělo být zeměměřičům jasné, že hypotéza tání ledovců a zvýšení hladiny světového oceánu neobstojí. Většina planety - minimálně v té části, kterou na mapě vidíme - se po roce 1848 vrátila do původního stavu. Afrika, Madagaskar, západní pobřeží Španělska, norské fjordy, ale i pobřeží Itálie a Řecka mají staré známé obrysy. Ze Středozemního moře mrkají Baleárské ostrovy, Sicílie, Sardinie a Korsika. Pod vodou je pouze část severní Evropy (ale už ne západní pobřeží Skandinávie), část území v blízkosti Černého a Kaspického moře (něco je beze změn), Volha a Kama jsou splavné hluboko do vnitrozemí a severní pobřeží Ruska si není úplně podobné. V podstatě z toho Rusové nevyšli zdaleka tak špatně, jak se v knize tvrdí: získali výborný přístup k moři, zbavili se většiny agresivních sousedů, v přímořských oblastech i v poříčí by se mělo zlepšovat klima a bude tam úrodněji. Lidnaté okupované pobaltské, ukrajinské a jižní provincie vyčistila katastrofa, takže hladového a vzpurného obyvatelstva budou mít rázem výrazně méně, zato export luxusních kožešin, dřeva a nerostných surovin ze Sibiře by byl v pohodě.

Celé to působí dojmem, že autor vymazal ze světa části, kterých se chtěl zbavit (Arabský poloostrov), vyprojektoval průliv u Dukly, protože se mu tam hodil - původně nejspíš na malé mapě, podšálkem od hrnečku na kafe - a přidal pár dalších škrábanců, aby se to víc odlišovalo. Nedotčená oblast Středozemního moře je v tom jako pěst na oko. Jestli to chcete brát jako klasickou sci-fi, fakt je lepší o tom moc nepřemýšlet. Pokud se vám to ale podaří, není to špatná knížka. A když se porovná s průměrným americkým filmem, vyjde z toho velmi dobře.

Uvažujme totálně úchylnou hypotézu, že "zmizelá" pevnina byla při stavbě vogonské hyperprostorové dálnice zatlačena hlouběji do zemského jádra. Stabilizační prvek kosmického rypadla zanechal v postižených oblastech cosi jako stopu v blátě; na určitých místech v důsledku toho došlo k poklesu zemské kůry oproti normálu a natekla tam voda. Vogoni mají EPA a nesmějí dělat ve vesmíru moc velký binec, takže planetu nevychýlili z oběžné dráhy ani jinak nenarušili její fungování ve Sluneční soustavě, aby nemuseli platit penále. Výše hladiny oceánu zůstala převážně zachována, škody způsobené na biosféře jsou tudíž minimální (a pokud se zeptáte Vogonů, biosféra se beztak přeceňuje). Během dvou dnů stavebních prací se pohybovala nejen Země, ale i rypadlo, které navíc oporu využilo jen krátkodobě, když byla planeta ve vhodné pozici. Tím se vysvětluje obloukový tvar anomálií. Zároveň z toho vyplývá, že se někde jinde zvedl kousek mořského dna, který kompenzuje baltsko - černomořský pokles. I kdyby byla stopa v blátě poměrně mělká, není zrovna nejmenší. S trochou štěstí se v širém Pacifiku skrývá nějaká ta dosud neobjevená vybájená pevnina. Nebo aspoň mělčina. Pokud to nebude víc než půl metříku, ovce to určitě ocení, můžou se brodit.

Příběh je jednoduchá, optimistická pohodovka, místy hrozně romantická. Lodě připlouvají v pravou chvíli, letadla jsou lepší a lepší, šikovná holka se prosadí mezi pány kluky, prefíkaný špion zachrání urozenou "bond girl", geniální stratég na poslední chvíli najde neexistující řešení a všechno dobře dopadne. Každý má kliku, když je to potřeba, dojde i na pohádková tři přání. Ztráty jsou převážně nepřátelské, a kdo zemřel na naší straně, aspoň se zbytečně netrápil (tohle je mimochodem škoda, že byl jeden z hrdinů od začátku jateční redshirt). Čte se to dobře, postavy jsou živé a fandíme jim.

Není to špatná knížka, ale... ale. Od Česko-slovenského království, významné námořní velmoci, automaticky čekáme něco úžasného, a jsme zklamaní, kdykoli je skutečnost žalostně obyčejná. Král Tomáš je neslaný - nemastný, zmůže se jen na hrdinský telefonát. Škoda, že knížka nebyla napsaná až po volbách; pan král mohl vystupovat reprezentativněji, jezdit na motocyklu a diplomatit o sto šest. Hlavní hrdina Berg je ušlápnuté emo, a ač jméno napovídá obdobu Berga z Ringova Into the Looking Glass nebo Bergera z filmu Hair, chová se jako Jake z kresleného seriálu Daria: ať se stane cokoli, určitě je to vina jeho nebožtíka otce. Bětka mohla být akčnější, ale tohle beru, v monarchii si fraucimor hledí vyšívání, klevet a otrušíku. Agent Tatran, "nejsem žádný jamesbond, jsem čistokrevný Jano", se jeví jako opatrný zbabělec, což pravděpodobně neměl.

Všechny postavy se jmenují stejně. Čistě česká jména hrdinů zní fajn, ale brzy se čtenáři začnou plést, protože jsou na jedno brdo. Mezinárodní úspěchy Česko-slovenského království se bohatě opěvují, ale když se sečtou a podtrhnou, je jich nějak málo. Nouze bývá hybnou silou pokroku. Nemělo by třeba, v podmínkách hladomoru, už dávno být primární světovou potravinou české pivo? Ječmen Diamant, vyšlechtěný o 20 let dříve, už by se v roce 1947 vesele šířil do celého světa.

Vyšla z toho taková Fidlovačka. Žádný hněv, jen sem tam rvačka, konec dobrý, všechno v pohodě. Máme větší území, moře a flotilu, zámořské kolonie, hele už i letectvo, všude samá česká jména, dobrý, ne? Karel Havlíček Borovský kritizoval Fidlovačku jako "plané vlastenčení". Tyl možná ve své době o moc víc udělat nemohl, ale v alternativní realitě omezení neplatí. Správné Česko-slovenské království by mělo být víc cool. Bigger už je, chtělo by to taky better a uncut. Bez křídel jakoby přistřižených přesvědčením, že přes všechny ty lodě a letadla pořád jsme to staré dobré "malinké Československo", kde maminky ve frontě říkají neposedným dětem: "Přestaň tady hopsat a stůj aspoň chvilku normálně. Kdo skáče je Čech."

České střemhlavé bombardéry proti carským bitevním lodím. V polovině 19. století postihla svět katastrofa. Celé části zemského povrchu byly vymazány, hladiny oceánů se zvedly. Zanikly celé státy, jiné vznikly. Jedním z nich byl... více

Komentáře (0)