Vidím velký špatný, ale jinak dobrý

recenze

Zelený drak, karmínový lev / Před branou zázraků (2015) / Lucie_Javoricka

Nepřečtená knížka z vlastní knihovničky se ukázala jako poměrně velký problém. Kde ji vzít a nekrást, případně i krást a nenechat se chytit? V malé železobetonové tvrzi na okraji města takové moc nerostou, i přečtené a oblíbené SF&F se chudinky místy tlačí podél stěn ve třech řadách.
Na výběr byla technická encyklopedie pro neználky, druhý díl latinské gramatiky... a pak se jedna knížka našla. Dostali jsme ji na Fénixconu, při prvním prolistování to vypadalo na několikátý díl, který přímo navazuje na předchozí dění (hrdina na začátku prchá před pronásledovateli a léčí postřelenou cikánku, navíc nějakou variantou na lektvar rudého kříže vyrobenou podle krajně pochybné metodiky, kterou jsme v cechu určitě neschvalovali) a jako takový byl odložen na neurčito. Teď se to do čtenářské výzvy hodilo, a doufala jsem, že nastane efekt Dvou věží: když začnete číst Pána prstenů od prostředka jako kdysi já, vtáhne vás rovnou do děje a už vás nepustí.
Nenechte se odradit. Knížka je samostatná, nebo se tak minimálně dá číst (možná má někde nějaké sestřičky, ale obejdete se bez nich). Na začátku vás hodí do napjaté, rozehrané situace, a postupně se dovídáte, jak to všechno bylo. Některé postavy jsou inspirované historickými osobnostmi a zavedou vás do časů pekařova císaře, ani ne tak ke dvoru, jako do historické Prahy v podhradí. O jejich minulosti nepotřebujete z jiné knížky nic vědět, a pokud něco vědět chcete, každá má v knize medailonek, který udává úroveň fikce a případné použité reálie.
Přiznám se, že jsem si ještě popletla dvě autorky a čekala jsem další úděsnou červenou knihovnu (nepříliš zdařilá obálka ji efektivně inzeruje). Taky se nenechte odradit. Erotické scénky tam prakticky nejsou, Fiammetta se sice vyspí, s kým zrovna potřebuje, ale v popisu není ani levné čtvrtokřídlové porno, ani uvzdychaná romantika. Vědma rychle přejde do režimu Jolandy a začne při tom popisovat, že vidí velký špatný. Na druhou stranu, tyhle pasáže vezmete rychločtením jako jinde porno nebo červenou knihovnu. Jsou poměrně nerealistické, normálního kluka to v posteli většinou přestane bavit, když mu začnete vykládat něco nesouvisejícího nebo nedejte bohové musíte zvednout telefon (krev prý se totiž sebere a jde se podívat nahoru do hlavy, kde to vázne).
Bondgirl a Bondkvizitor erotickou scénku nemají, což je asi dobře. Knížka k tomu nějakou dobu směřuje, ale jak ty dva lépe poznáváte, nakonec se vám uleví, že mezi těmi dvěma studenými čumáčky k ničemu nedošlo a vy to nemusíte číst.
Efekt dvou věží částečně nastal. Scénky se zraněnou cikánkou a nepravděpodobným lektvarem se brzy zbavíme a sledujeme mladého rosekruciánského alchymistu, který z církevních sbírek uloupil vzácný artefakt a má se s ním dostat do Prahy. Tam se sbíhají cesty mnoha zájemců, kteří se „tu věc“ snaží získat ať už pro sebe nebo ve jménu své frakce. Čtenář ví, že ji hrdina předal Fiammettě, ostatním postavám chvíli trvá, než přestanou pátrat po předpokládaném držiteli.
Otázkou zůstává, komu z nich byste přáli úspěch. Sendivogius (v knize je to kdovíproč Sendigovius) zpočátku vypadá sympaticky, ale rychle si to pokazí důvěrou k Fiammettě (italské šlechtičny, které nebyl ochoten dát při tanci na plese ruku kolem pasu, je nám líto, holka si to bude muset s někým odbýt a mladý galantní Polák jí dost možná připadal jako dvorný a slušný kluk; když pak navzdory údajné znalosti medicíny vesele chytá na slamníku blechy a pohlavní nemoci od zcela neznámé ženské zjevně volných mravů, plusové body za to nedostane, a že v klidu veze ukořistěnou krabičku, aniž by neustále spekuloval, co že to v ní má, jak to analyzovat a následně toho vyrobit víc, aby mohl otestovat, co všechno to umí, tady má jako alchymista „moc mínus“).
John Dee je líčený jako nezajímavý starý suchar, který by ten krám nejspíš taky odevzdal bratrstvu neprozkoumaný. Lépe z toho vychází magistr Kelley se svým bojovým stylem „pijácká pěst“, z něhož voní stará dobrá Jade Empire, a ochotou zastat se neznámé holky v temné uličce.
Zlatokopka Jane ho nesnáší. Časem ji pochopíme, vybrala si Deeho už jako holčička (ve srovnání s kariérou klášterní novicky jasná věc), tvrdě pracovala na tom, aby se k němu dostala, zachránila ho z basy, donutila ho k svatbě, ale podcenila mužskou mentalitu. Když chlapovi řeknete, že se chcete vdávat kvůli společenskému postavení, dostanete společenské postavení, symbolickou svatební noc a hejno adoptovaných sirotků pro vnější zdání. V lepším případě možná i bludiště a velké kolo sýra na sociologické experimenty se sirotky. Lásku a štěstí nečekejte, to jste si neobjednali. Čtenář tak nějak nechápe, co Jane vlastně pořád řeší. Má přesně to, co chtěla.
Zajímavá postava mohl být Isidoro, ale jeho medailonek se k nám dostává příliš pozdě. Těžko mu fandit, když víme, za koho kope a jakou merunou. Měli bychom ho litovat pro ztracenou lásku, ale přijal rozkaz bez mrknutí oka a přestože má jinak být extrémně schopný, nepokusil se s tím vůbec nic dělat. Čekala bych nějakou akci od opuštění služby nebo vytvoření falešné stopy, která mu umožní vést pátrání v blízkosti své milované a párkrát k ní vlézt, až po epickou fingovanou smrt a následnou existenci Araris Valerian style, své lásce nablízku, v pozici, kde už pro ni možná nebude přijatelným partnerem na bokovku, ale bude ji moct vídat a chránit. Vychází z toho jako takový ten archetyp většinou ženské hrdinky bezmocně zmítané okolnostmi. Dvanáctileté Ciri to odpustíme, na dospělou Fantinu už se díváme skrz prsty, že pohodila Cosettu do jeslí, aby ji tam srny odchovaly, a dospělý mužský s výcvikem agenta inkvizice by si měl umět poradit.
Židovskému rabínovi v zásadě přejeme, aby mu dali všichni pokoj, ale jako kandidát na artefakt se nekvalifikuje. Nepotřebuje ho, má svá vlastní mystéria a svých starostí dost. Asi nejsympatičtější postava je Lunetta / Ostoja, ateista, rytíř a dobrodruh s pozoruhodným talentem objevit se v pravý čas na správném místě. Sleduje své vlastní cíle, honu na lva v prášku se neúčastní a bohužel si ho moc neužijeme, jen se párkrát mihne.
A jak to tedy vlastně bylo? Je to tam naznačeno celou dobu... ale dál prosím čtěte s vědomím, že přijde tak trochu spoiler. Pokud se chystáte knížku teprv číst, možná si konec textu radši schovejte na potom.
Dílky skládačky nakonec zapadnou do sebe. Fiammetta nejprve uhranula mladého Michaela, takže ač měl morální výhrady k biskupově milence, s promiskuitní cikánkou se bez váhání vyspal, ani mu nevadilo, že v posteli mlela páté přes deváté (možná to udělala právě proto, aby nad tím nezačal zbytečně přemýšlet). Zatáhla ho do osamoceného hostince a zdržela do přepadu, kde pak schválně zůstala pozadu a nechala se postřelit (ale ne zas moc, prostě tak akorát aby mohla ještě ujet a vypadalo to vážně). Sendivogius jí podal elixír, nechal jí zbytek a sám pokračoval v útěku, čímž odlákal většinu pronásledovatelů. S Isidorem se naše Jolanda vychytrale vyspala už předem a dostal svou dávku velkého špatného, takže se mu ji následně nijak zvlášť nechtělo rozporcovat na kousky. Zůstala s krabičkou v Praze a viditelně byla zabita, aby následně zabrala schopnost přežití a ona mohla vesele odejít středem, aniž by většina zúčastněných stran tušila, kdo že to vychlemtal jackpot a že pořád ještě pobíhá po světě.
Svým způsobem je to v závěru moc dobré, ale má to jednu chybu. Čtenář si prakticky celou dobu přeje, aby Fiammetta v knize nebyla. Nebýt jí, Michael by si musel poradit sám. Nenašel by hospodu a nezdržel by se v ní. Je to knížka, nechytili by ho nebo by se z toho nějak dostal (ideálně by za soumraku slezl v té vodě a pronásledovatelé by druhý den ráno marně hledali, kde to přebrodil a kam pokračoval. Kelly by ho musel kontaktovat v hospodě, dost možná by se domluvili na nějakém experimentu a zkusili substanci patřičně prozkoumat jako správní, zvídaví alchymisté. Určitě by se něco semlelo, bylo by víc napětí, víc bojových scének. Nebo by se s tím zašili někam do sklepení, zatímco si to Dee, Jane a Isidoro budou po záškodnicku vyřizovat nahoře. Jolanda ex machina dělá věci zbytečně jednodušší a přijde nám nepřirozené, že jí všichni důvěřují. Takže když nakonec sebere hlavní výhru a odejde středem, nějak to není ono.
Jaké z toho plyne poučení? Pozor, tajná společenstva, nevěřte zrádné věštkyni Jolandě, teda pardon, Fiammettě, která se chystá uloupit vaše unobtainium. Možná až na to velký špatný. To bych jí v zásadě věřila, v tomto směru se v dnešní době skoro nemůže netrefit.

Tuto knihu můžete číst několika způsoby: Jako historický román odehrávající se za vlády Rudolfa II. v Praze, jehož hlavními hrdiny jsou alchymisti Dee a Kelly, neméně významnou roli však v příběhu hrají i další skutečné postavy: ... více

Komentáře (0)