Důstojná vzpomínka na básníka melancholických procházek po vrstevnicích času...

recenze

Musím předeslat, že nesdílím všeobecné nadšení z Blatného poezie. Jsem přesvědčen o tom, že důvod jeho současné popularity nespočívá ve výjimečnosti tvorby, ale spíše v básníkově krutém osudu, pro který by si bezesporu zasloužil hrdý, byť dnes už možná poněkud zprofanovaný titul „prokletý“. Jestliže o Verlainově slavném termínu uvažujeme v jeho původním významu, pak je ovšem okamžitě zřejmé, že mezi českými básníky druhé poloviny dvacátého století patří Ivan Blatný k těm, kterým jednoznačně náleží.
Tato „prokletost“ měla svůj původ v subtilní psychické konstituci, která, konfrontována s realitou naprosto nepoetické každodennosti (a nejen té „socialistické“, ale i „kapitalistické“) vedla takřka zákonitě k nejdříve duchovnímu a poté i fyzickému „útěku“ před nepochopitelným světem do platónské říše čistých idejí, které u něj byly synonymem poezie („sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu“). Paradox je pochopitelně v tom, že Blatný tomuto absurdnímu světu ve skutečnosti rozuměl mnohem lépe než většina „obyčejných“ lidí, takže i za zdmi psychiatrického ústavu byl vlastně (řečeno Rimbaudovými slovy) „skutečným vidoucím“, zaznamenávajícím na útržky papíru dějiny své duše v její „nenormálnosti“, která byla v jeho případě vyšším stupněm „normálna“.
Kdo ví, jak by se Blatného osud utvářel v případě, že by se nerozhodl k emigraci a zůstal v Československu začínajících tzv. padesátých let, je ale víc než pravděpodobné, že patrně úplně stejně. Pro jedince, kteří jakkoli vybočovali z řady (přičemž pro ty, kdo tak činili „nevědomě“ svým poetickým založením tím spíše), nebylo v takovém světě místo ani na jedné straně železné opony. „Anděl, který zabloudil na Zemi“ – to se říká o Arthuru Rimbaudovi a do jisté míry to platí i pro Ivana Blatného.
Mám v knihovně první vydání Melancholických procházek z roku 1942 s autorovým věnováním a vlastnoručními opravami tiskových chyb. Mnohé básně z této sbírky znám nazpaměť a upřímně se jim obdivuji, rád si tuto útlou knížečku občas otevřu a toulám se brněnskými zákoutími v doprovodu autora, který mi o nich vypráví takříkajíc sub specie aeternitatis. Zde se pochopitelně nabízí logická otázka, proč jsem se v úvodu k této poezii vyjádřil kriticky, když ji přitom cením tak vysoko. Odpověď rozhodně není jednoduchá.
Ano, Blatného básnický jazyk mi připadá kostrbatý a jaksi neohrabaný, zdá se mi, že je v něm až příliš patrný boj se slovy, která se nechtějí poddat vůli svého pána a vzpírají se uznat jeho nadvládu. Přes to všechno však (a tento paradox mě vždy znovu fascinuje) dokáže Ivan Blatný i s tímto nedokonalým „vybavením“ vytvářet opravdové poetické skvosty, které nás uchvacují svojí jedinečnou atmosférou jakési mysteriózní, takřka transcendentní nostalgie po vždy znovu unikajících střípcích rádoby záchytných bodů našeho pozemského přebývání...
To, pro co mě tak uchvacují Melancholické procházky, je tu více, tu méně silně přítomno i v jiných Blatného sbírkách, především však těch, v nichž je představena jeho tvorba z doby strávené za zdmi ústavu – namátkou jmenujme nádherné sonety ve Starých bydlištích. Výbor dosud nepublikovaných básní ze stejného období, který pod názvem Jde pražské dítě domů z bia... vydalo nakladatelství Druhé město, je důstojnou a s velkou láskou i pečlivostí připravenou vzpomínkou na básníka, v jehož verších lze hledat a nalézat závažné výpovědi o smyslu naší existence v proudu zdánlivě chaoticky a bezcílně ubíhajícího času.

Co budu celou věčnost dělat?
Jediný nesmrtelný mezi šťastnými smrtelníky,
loukotě velocipédů
tenké a dobře vycíděné...

- - -

My ještě píšeme na motiv z Renoira,
„babičko, já chci žít“, jsem napsal v Anglesea...
Babka se usmála, tak logická, tak stará
a řekla „Pepíčku, byl jsi a budeš jsi“.

- - -

Děkuji do plástve, už rozžali jste světla,
múzy jak povodeň a musíme se vzdát...
Malinká muštička z Hejduka ke mně vlétla,
popírám Hejduka, chtěl bych ji zachovat.

Chtěl bych být zcela zdráv, ať mám už ztopoření,
Anglesea, ostrove, ztesaný do čtverce
uprostřed věčnosti, kde letopočtu není,
chci býti ozdoben, cen nových výherce.

Nejsem jak siláci, již nadzvedají činku,
snědl bych celý pischingrový dort...
Proustíčku malý můj, děkuji za vzpomínku,
též Nezval s Bretonem nebudou bez kohort.

Tato kniha obsahuje více než čtyři stovky dosud nepublikovaných Blatného básní z let 1982–1990. Je to ohromující množství, ale pořád jen zlomek toho, co zůstalo v Blatného básnické pozůstalosti uložené nyní v pražském Památníku ná... více

Komentáře (0)