Geny zabijáků

recenze

Nevítaní (2014) / ilosek

Představte si, že každý vrah, zloděj nebo pedofil má v sobě ukrytý vraždící gen, který jde vystopovat. Jednoduše se vezme krev a člověk hned ví, jestli vrah je, nebo ne. Geniální co říkáte? Kdyby to fungovalo i v praxi, bylo by to neuvěřitelné, ale musíme si uvědomit, že člověk se mění, učí se, chybuje a dokáže si ze svých chyb poučit. Proto by nikdy, nikdy tenhle systém nefungoval – lidé se mění.

Ocitáme se o pár let později, kdy je znát značný pokrok a lidí objevili vraždící kód ukrytý v genech lidí. U koho se vraždící gen objeví, předpokládá se, že je na sto procent nebezpečný a schopný zabíjet. Co když se ale kód zmýlí a označí nevinné? Davy má všechno po čem touží. Kluka, kamarády, dobrý prospěch a milující rodinu. Má prostě perfektní život, který se jí ale hroutí po zjištění, že má v sobě vraždící gen. Jak by ale mohla, když pomalu nezabije mouchu? To ale vědcům nepřipadá jako důkaz a od té doby s ní jednají jako se zločince a pošlou ji pryč od rodiny.

Odpoví mi táta. V jeho slovech, která navždy všechno změní, se odráží hluboký smutek: „Máš v sobě vraždící gen.“

Nápad s vraždícím genem je geniální, ale přitom absurdní. Každý, kdo se nad tím zamyslí, musí přijít na to, že je to neuvěřitelná kravina. Jak člověk může mít v těle zabudováno, že je vrah, když záleží na situacích, výchově, prostředí a dalších efektech. Člověk se mění, rozhoduje se a učí se ze svých chyb. Jedna chyba neznamená, že člověk chybuje napořád. Proto logicky nemůže gen, který by označil zločince existovat.

Celá myšlenka mi zkazila požitek z knihy. Četba pro mě byla absurdní, neustále jsem se nestačila divit, jak může takový děj vznikat. Aby toho nebylo málo, přišly další podpásové rány příběhu. Celé mi to připomínalo obraznou druhou světovou. Označí se lidi, kteří se jim nehodí, odvezou je pryč a zachází s nimi jako s otroky. To stejné bylo s Židy a tím mě autorka už opravdu pobouřila. Nevím, jestli jsem tohle přirovnání viděla jen já, ale nemůžu se přes to přenést.

Pro své staré přátele si mrtvá. Teď už plaveš v jiném rybníku. Potřebuješ nové přátele. Nositele. Jako jsi ty.

Přesto ale nemůžu upřít autorce jednoduchý a čtivý styl, kterým je kniha napsaná. Vtáhne do děje, takže si sami připadáte, jako zločinci a máte tendenci si kontrolovat záda, jestli vás náhodou nehodlají zabít. Autorka má dle mého potenciál, který ale bude muset využít u jiné knihy.

Další negativum, o kterém se nemůžu nezmínit, je předvídatelnost. Už po pár stránkách je vám jasné, jaké bude rozuzlení a kdo s kým skončí v páru. Láska jako by neměla nové rozměry, protože čím více čtu knih, tím mi připadá plastičtější. Copak holky mají rády jen jeden typ kluků?

„Řekl jsi mi, ať nikomu nevěřím, vzpomínáš? Sebe si do toho nezahrnoval?“
„Ale ne, myslel jsem i sebe.“
„Tak co se změnilo?“
„To bylo před tím.“
„Před čím?“ zajímám se.
„Než ses mi vryla pod kůži.“

I přes zjevné projevování citů a náklonosti, jsou postavy vykresleny hezky. Každá mají svoji vlastní povahu a charakteristické rysy, což nevím, zda je tady zrovna dobře. Hlavní hrdinka Davy je sice sympatická mladá hrdinka, která se ale považuje za chudinku a celou knihu se lituje. Opravdu nedělá nic jiného, než myslí na sebe, nebo jak získat Seana. Ten je zase prototyp drsného týpka, který si nic nebere k tělu a okolí ho naprosto nezajímá. Jen nějakým záhadným způsobem se mu zrovna Davy dostane pod kůži.

Nevím, co jsem od knihy čekala, ale rozhodně víc. Jediné plus na tři sta stránkách je jejich čtivost a jednoduchost. Pro začátečníky by to mohla být skvělá četba, protože se u ní nemusí vůbec přemýšlet, ale pro sečtělejší lidi je to katastrofa. Kniha mi vůbec nic nedala a naopak mi sebrala čas, který jsem mohla věnovat knihám, které se mi budou líbit o mnoho víc.

---

Nevítaní Sophie Jordan

Genetická informace nikdy nelže. Pokud se v ní píše, že jsi vrah, jednou se jím určitě staneš. Je rok 2021 a ve Spojených státech amerických se několikanásobně zvýšil počet vražd. Čím dál tím více lidí má totiž tzv. HTS syndrom –... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---