Greenovo souhvězdí

recenze

Na vine sú hviezdy (2013) / Bolkonská
Na vine sú hviezdy

Ještě někdy na podzim jsem na jedné sociální síti natrefila na moc krásnou větu a celkem bezmyšlenkovitě si ji i s obrázkem uložila do bordelu na své ploše:

„I fell in love the way you fall asleep: slowly, and then all at once.“

Jméno autora, John Green, mi nic neříkalo, a já jsem ani nepátrala. Johnů Greenů přece může být tolik co Honzů Nováků, že.

No, a přece je jeden John Green, který z toho zbytku nejspíš hodně vyčnívá. Vůbec mi ta souvislost nedošla, když jsem začala číst tu knihu: Hvězdy nám nepřály. Až jsem znovu narazila na tu větu.

„A já jsem se zamilovala tak, jak člověk usíná: pomalu a pak najednou docela.“

To je poezie.
A třeba když nemocný Augustus píše svůj poslední dopis jednomu spisovateli, jehož knížka mu přirostla k srdci: „Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí.“

To je umění. Poskládat věci dohromady. Tak, aby dávaly smysl. Green napsal skvělou knížku. Prostě umí.

Příběh vám prozradí i anotace. A nelže, i když jako obvykle hodně zjednodušuje. Každopádně ta kniha toho má víc. Nutí přemýšlet, přehodnocovat, jedním dechem dává naději a druhou ji bere, na jedné stránce výbuch smíchu, na druhé pláč – váš pláč – neumím si představit, že tohle někým nepohne.

Je to o nemoci, o boji předem prohraném, a lásce, která se zrodí a roste všemu navzdory. Zároveň to však vybízí k úvahám o spoustě jiných věcí. Je tam nedokončená kniha, kterou její autor nechce dokončit, a řady zklamaných čtenářů prostě ignoruje: „Existence reálných čtenářů mi upřímně řečeno připadá naprosto nechutná,“ říká Van Houten a vrací se do svého světa.

A nemůže chybět úvaha, jestli to všechno má nějaký smysl, nebo jestli opravdu upadneme v zapomnění. Green to nevyřeší, samozřejmě. A asi bych ani neřekla, že jeho kniha nese nějaké silné poselství. Mám pocit, že autor není zrovna moc optimista. No, v každém případě nevěší čtenáři bulíky na nos.

Tátova slova:

„Víš, v co věřím? Vzpomínám si, že když jsem byl na vysoké, chodil jsem na přednášky z matiky, učila nás taková drobounká stará paní. Mluvila o rychlých Fourierových transformacích, najednou se zarazila uprostřed věty a řekla: 
‚Občas to vypadá, jako by se vesmír dožadoval pozornosti.‘
A tomu věřím. Věřím, že vesmír se dožaduje pozornosti. Myslím, že vesmír proti vší pravděpodobnosti tíhne ke vzniku vědomí a že zvýhodňuje inteligenci zčásti proto, že je rád, když si někdo všimne jeho elegance. A kdo jsem já, který tady žiju uprostřed historie, abych vesmíru vykládal, že on, anebo fakt, že ho pozoruju, jsou dočasné?“

A existence brokolice rozhodně nijak neovlivňuje chuť čokolády. Ten odsek jsem si musela přečíst třikrát – jde o to, že bez bolesti by prý člověk nepoznal radost.

Kromě toho tam je T. S. Eliot. Je tam jedna velká otázka. Ne, neptej se mě na ni. / Pojď, jdeme na pozvání. Díky, díky, Greene.

Druhá polovina mě bavila méně. Nechtěla jsem, aby někam jeli. Jenomže i v tom čtení jako kdyby tkvěla nějaká nevyhnutelnost. Nemůžete ji nedočíst. Je to jako povinnost k sobě samému. Neumím to vysvětlit líp.

Pět hvězd. Greenovo souhvězdí.

Na vine sú hviezdy Na vine sú hviezdy John Green

Odkedy Hazel v trinástich rokoch diagnostikovali rakovinu štítnej žľazy v štvrtom štádiu, pripravovala sa na vlastnú smrť. Potom sa stal medicínsky zázrak a metastázy v pľúcach sa jej zmenšili. Odvtedy nechodí do školy, nemá priat... více

Komentáře (5)

Přidat komentář
Daxie L. Jesus
12.03.2013
Daxie L. Jesus

Kterak obyčejný komentář od obyčejného primitiva vyvolá diskuzi. Pardon, že nejsi žena. Teď už jsem ztratil přehled o tom, co vlastně bylo to téma. Každopádněm nejsme na CSFD, abychom jeden po druhém pokřikovali a zdebilňovali se navzájem, tady jsme v kruhu intelektuálů. A pokud tvému antispamovskému antikomentáři mám rozumět správně, píšeš, že spam není otravování, nýbrž troll je otravování. A kde to vlastně jsme, že se i komentáře komentují? Navíc jsi nejspíš nepochopil, co jsem do svého komentu...pardon, spamu napsal: Na začátku recenze nám paní Bolkonská povídá o poezii, čemuž se věnuji i já v první části svého spamentáře.
zde:
Poezie, poezie. Mno...v naší době, když se Neuromancer může stát knihou století, pak poezie může býti i:
,,Vzpomeň hluchoněmá,
nač za zimního večera,
přišli jsme a hle,
u cesty baba obnažena,
ožrale zvrací do petlahve."
V té další už se obracím na recenzi samotnou.

Děkuji za případné pochopení,
Navždy svůj
Daxie

Fausto
12.03.2013
Fausto

Milý Daxie,
musím tě zklamat, ale žena nejsem. A za spam se dnes považuje i komentář, který skoro nijak nesouvisí s tématem, ke kterému byl napsán. Spam = otravování.
Takže příště buď kritické zhodnocení článku, nebo nic. "Přihlouplou" poezii si zveřejňuj na svém profilu, nebo s ní neotravuj. A pokud s ní chceš otravovat, napiš článek s kvalitním rozborem veršů.

Edit: Oh, já zaměnil "troll" za "spam".

Daxie L. Jesus
11.03.2013
Daxie L. Jesus

Drahá Fausto,
Teď jsem zjistil, že Neuromancer je jen sci-fi století (to se mi ulevilo, uf) a také bych tě rád poprosil, abys mi ukázala, kde přesně se nachází onen odporný příval reklamy, jak říkáš.
Děkuji, Daxie.

Fausto
11.03.2013
Fausto

Drahý Daxie,
Neuromancer knihou století není. A příště, prosím, bez toho nádechu spamu.

Daxie L. Jesus
11.03.2013
Daxie L. Jesus

Poezie, poezie. Mno...v naší době, když se Neuromancer může stát knihou století, pak poezie může býti i:
,,Vzpomeň hluchoněmá,
nač za zimního večera,
přišli jsme a hle,
u cesty baba obnažena,
ožrale zvrací do petlahve."
Avšak ty tomu přikládáš takové přesvědčení, že jsem tomu uvěřil a mám do Hvězd, co vám Nepřály Baudelairskou chuť. Tak snad i mě budou chutnat stejně jako tobě.