Hlasy chaosu

recenze

Banovič zvedl dva prsty ve vítězném znamení a ukázal jimi na oči nejdřív Poincarému a pak sobě. „Dovoluji si prohlásit, inspektore, že jste se přišel podívat do zrcadla.“ „Jděte k čertu.“ „Tam už jsem byl… Prožil jsem léta v pekle. Přiznejte si konečně, že vás fascinuju!“ „Přiznám pouze neodolatelnou touhu vidět vás hnít za mřížemi.“ „Aby byl svět v bezpečí před strašáky jako já?“ Znovu ukázal na oči Poincarému a pak sobě. „Podívejte se pořádně… Víte, opravdu jste udělal chybu, že jste mě nezabil, když jste měl tu možnost.“

U knihy mě zaujala, jak krásná obálka, tak anotace. Příběh se tvářil opravdu slibně a tomuto žánru jsem poslední dobou docela přišla na chuť. Bohužel už hned na začátku jsem zjistila, že to tak jednoduché čtení nebude.

Případ hodný matematika
Inspektor Henri Poincaré úspěšně poslal za mříže masového vraha a teď začíná řešit případ mrtvého matematika Jamese Fenstera. Jak v případě postupuje dál, odkrývá postupně teorie o tom, na čem James pracoval. Jak je možné, že obrázek blesku vypadá stejně jako rozvětvená řeka nebo horské pásmo? Krystalická struktura kovu (sloučenina Al-Mg-Mn) je stejná jako francouzské obce, okresy a státní hranice? Co přesně chtěl James Fenster ukázat na amsterodamské přednášce o globalizaci? Aby toho Henri neměl málo, vládne teď všude chaos. Vojáci vytržení hlásají konec světa a davy lidí se k nim jako ovce připojují. Dále jsou tu sebevražedné bombové atentáty a přírodní katastrofy. Poincarého postihne smůla i v rodinném životě, zvládne se přes to přenést a případ vyřešit? Jak to tedy vlastně všechno nakonec bylo?


Henriho jsem opravdu měla ráda, byl čestný, chytrý a smutnou událost, která postihla jeho i jeho rodinu, jsem oplakala s ním. Líbílo se mi propojení Henriho s matematickým velikánem, tím měl Henri přímo genetický předpoklad k vyřešení případu. Jeho fascinace matematickými vzorci se pomalu přenesla i na mě. Detailní obrázky v knize byly vítaným doplňkem. Ovšem i přesto jsem už od začátku s knihou měla problémy, bylo tam spousty popisků a navíc pro mě byla na čtení složitá. Příběhu chyběla jiskra, vždy když jsem se začetla, během chvilky zase přišly nějaké popisky a děj mě začal nudit. Přibližně v polovině knihy získal děj nachvíli spád, ale konec byl opět zdlouhavý. Není to tak, že by kniha nebyla dobrá, na jednu stranu je Rosenova matematická zápletka přímo geniální a donutí vás přemýšlet o tom, že na těch rovnicích vážně něco bude. Ale na druhou stranu to bylo na čtení těžší a občas jsem se v některých zkratkách ztrácela. Řekla bych to tak, že abyste knihu pořádně pochopili a ocenili, musíte k tomu mít potřebný intelekt. A ten mě prostě chybí.

Na jednu stranu je to úžasně propracované dílo a na druhou stranu mě kniha zklamala, čekala jsem od toho víc. Leonard Rosen, jako profesor tvůrčího psaní, to mohl napsat čtivější formou. Ovšem to je jen můj názor, neznamená to, že by se Hlasy chaosu nemohly líbit někomu jinému. Co čtenář, to jiný vkus na knihy.

Aby našel pojítko mezi dvěma spletitými případy, musí si inspektor Henri Poincaré sáhnout až na dno… Matematik James Fenster se stal obětí exploze ve svém hotelovém pokoji v Amsterdamu, ke které došlo v předvečer dlouho plánované... více

Komentáře (0)