Hory jsou osud, hory jsou láska, hory jsou život

recenze

Madona z hor (2018) 5 z 5 / kristynao
Madona z hor

Hory jsou osud. V poslední době se v knihách s motivem hor a jejich vlivu na lidský život setkávám často, a musím říci, že se autorům sázka na tento námět velmi vyplácí. Symbolika nekonečnosti, nezvratného osudu, ale zároveň také nezlomného odhodlání, nepředstavitelné dřiny a dobrovolné i vynucené pokory, je přirozeně vynikajícím základem pro vyprávění o lidských životech, které nebyly jednoduché, a které byly i tak prožity naplno.
Madona z hor, novinka od nakladatelství Domino, je dalším dílem, které by nemělo uniknout těm z vás, kdo v literatuře vyhledávají nelehké příběhy, jejichž postavy jsou komplikované, mnohovrstevnaté a na jejichž činy si není možné udělat jednoznačný a nekompromisní názor. Tahle kniha totiž rozhodně není černobílá.
Ach bože. Zjišťuju, že knihy, které jako čtenář zbožňuji, dost často posléze jako recenzent nenávidím. Opravdu naléhavě totiž každému čtenáři musím říct, že právě tahle kniha je v záplavě současné nabídky ta, kterou si nepotřebuje jen přečíst, ale kterou potřebuje prožít, protože ho změní. Možná trošičku, možná hodně, to je pak už úplně jedno. Ale dotkne se vašeho srdce, a to je to důležité.
Madona z hor je příběhem o zcela nezlomném životním odhodlání, o vůli přežít cokoliv a o schopnosti udělat vše pro to, aby věci byly tak, jak být mají.



Hlavní hrdinka Maria Vittoria se v úvodu knihy bojí především toho, že zůstane na ocet. V měřítku doby je už na vdávání skoro až moc stará, a proto se pro ni neznámý muž, kterého jako ženicha přivádí její otec, jeví jako čisté požehnání. Málokterá věc však je taková, jaká se na první pohled jeví, a mladá žena se záhy ocitá tváří v tvář problémům, kterým nikdy čelit nechtěla. Problematické manželství navíc drsně zasáhne i druhá světová válka a fašismus. Co je správné a co špatné? Co může člověk udělat pro záchranu rodiny a co už je zapovězeno? Hranice mezi černou a bílou se stírají a důsledky činů, které jsou vynuceny zdrcující životní situací, mohou člověka pronásledovat už navždycky.


Já vím, já vím, každou knihu od nakladatelství Domino chválím až do nebes. Jenže ono to prostě nejde jinak. Už tak neuvěřitelný talent k vyhledávání skvělých autorů a zajímavých knih totiž v Dominu dokáží okořenit ještě dalšími ingrediencemi, jako je například vynikající překlad, důsledná kontrola textu a z toho vyplývající absence jakýchkoli rušivých chyb, smysl pro velké a silné příběhy, a v neposlední řadě také péče o grafickou stránku vydávaných knih - pečlivě vybraným fontem, který lahodí oku, to začíná, obálkami, které doslova volají po labužnickém kochání se, to končí. Ono se to sice může zdát zbytečné, ale nebudeme si nalhávat, že při výběru knih nedáme na to, jak vypadají. Madona z hor je další knihou s jejíž obálkou si v Dominu skutečně pohráli. Na první pohled může vypadat jako fotografie, jedná se však o nádhernou ilustraci z dílny Kateřiny Coufalové, která se Dominu postarala již o podobně úchvatnou obálku knihy Osudy a běsy (jen se pokochejte zde).
Ale pojďme od vizuální stránky věci k tomu, co většinu z vás zajímá nejvíce, a to je obsah.
Dokonale vykreslené prostředí, působivá atmosféra, mnohovrstevnaté charaktery... To všechno je Madoně z hor vlastní a činí to z ní téměř encyklopedický příklad vynikajícího románu.
Příběh je budovaný s naprostou precizností, začíná pozvolna, ale rychle nabírá spád. Gradace je strhující, ale zároveň stále přirozená a uvěřitelná. Samotný text je nesmírně čtivý, o čemž nejlépe asi vypovídá to, že jsem prvních čtyřicet stran, kde autorka v podstatě popisuje pouze velké praní, přečetla asi za 15 minut a pak jsem trpěla, když jsem neměla několik dní čas na čtení... protože jsem potřebovala víc. Víc praní, víc hor, víc Itálie, víc toho všeho.
Autorka má odzbrojující schopnost vyvolat ve čtenáři stejné emoce, jaké právě prožívají její postavy. S Marií Vittorií jsem se zatajeným dechem prošla vším, co si pro ni její nelehký osud připravil, bála jsem se jejích chyb a doufala jsem, že ji její vědomé i nevědomé omyly nebudou pronásledovat do konce života. Bylo mi společně s ní úzko a cítila jsem její naději ve světlých chvilkách. Dokázat přinutit čtenáře nečíst, ale prožívat, je podle mého názoru jedna z nejvyšších spisovatelských met a autorka Madony z hor ji ovládla bravurně a s přehledem.
Podobně silný text by nebylo možné napsat bez zcela precizní propracovanosti postav. Každá z nich dělá rozhodnutí, která odsoudíte, ale zároveň jim porozumíte. Autorka se nebojí postavit každou z nich před problémy, které by nikdo řešit nechtěl, a mnohdy je v tom nechá pořádně vykoupat. Valmorbida podle mého názoru musí být úžasným pozorovatelem života, protože ve své knize skvostně pracuje s jeho předvídatelností i nevypočitatelností, s jeho laskavostí i krutostí. Centrálním prvkem po celou dobu zůstává Maria Vittoria, pro mě ta opravdová madona z hor, kolem které se vine pavučina vztahů - s jejími rodiči, sourozenci, manželem, dětmi. Všechny se proplétají a navzájem ovlivňují svou dynamiku. Toto pozorovat je hrozně zajímavé a člověka to přiměje rozhlédnout se po vztazích ve svém životě a zamyslet se nad nimi z trochu jiného úhlu.
Sílu příběhu dodává i jeho historický kontext. Přesto však pro mě fašismus v knize nehrál vysloveně prim. Mnohem více pro mě Madona z hor představovala příběh o neuvěřitelné nezlomnosti lidské vůle, o ohromné odvaze, odhodlanosti a oddanosti. Tohle mě na románech, ve kterých autoři pracují s tématem druhé světové války, dokáže hodně bavit - když se nezapomíná na to, že obyčejné životy musely pokračovat i přesto, že byla válka. Když lidé pamatují, že hrůza se nedotýkala jen vojáků na frontě, jejich rodin a přátel, ale také lidí, po kterých sice přímo nesáhla, ale přesto o ně dokázala svým mrazivým stiskem zavadit a nedat jim zapomenout, že příště to mohou být právě oni.
Jak říkám, předat dál dojmy z těchto velkých silných románů o obyčejných lidech je pro mě vždycky těžké a pokaždé mám pocit, že jsem knize neprokázala dostatečnou službu, že jsem jí nedokázala oplatit všechno to, co mi dala. Tak na závěr shrnu všechno to, co ve mně dokázala zanechat... Velikou pokoru, vděčnost a ohromení, o kapku více odvahy a odhodlání, ale taky bezbřehou úzkost, strach a smutek. Cítila jsem na tváři nemilosrdný italský vítr, mezi prsty se mi prosýpala tak vzácná mouka a cukr, z dlouhých a osamělých cest mě bolela chodidla. Bylo to boží. A vy to chcete prožít taky.

Madona z hor Madona z hor Elise Valmorbida

Velkolepě vylíčený životní příběh Marii Vittorii začíná na počátku dvacátých let dvacátého století v italských horách, kde drsná dřina a neochvějná víra utvářejí celý lidský život. Žena, která se neprovdá, je považována za méněce... více

Komentáře (0)

Přidat komentář