Závěr trilogie Šikmý kostel. Karin Lednická důstojně a čestně odvyprávěla příběh jednoho regionu

recenze

Jak málo stačí, aby byl člověk vychýlen z nastoupené cesty! (Šikmý kostel 1, str. 85)

Přesně měsíc po vydání závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel si sedám k počítači, abych dokončila recenzi, která mi tu rozpracovaná leží už přes dva týdny. Abych dala dohromady všechny poznámky a postřehy ze čtení a nějak uceleně shrnula, co si o třetím dílu myslím. Je to těžké. Moc těžké. Byl dokonalý.

Jak napsat recenzi na knihu, které opravdu nemáte co vytknout? Chtěla jsem se vyvarovat otřepaných superlativů, ale nevím, zda se mi to povede. Pokud ale vážně chcete nějaké stručné shrnutí či doporučení, pak Vám řeknu jediné - přečtěte si Šikmý kostel. Celý. Ne jednou. Je to opravdový skvost a já Karin ohromně přeju, že s ním zažívá tak ohromný úspěch a že ho čtou snad úplně všichni. Jestli si to nějaká kniha fakt zaslouží a jestli to nějaké téma vážně potřebuje, je to Šikmý kostel a region, o kterém (mnohdy smutně) vypráví.

Před přečtením závěrečného dílu trilogie jsem se nejprve pustila do předchozích dvou dílů. Podotýkám, že jsem je chtěla jen tak čtenářsky “proběhnout - připomenout si jména, vztahy, místa, důležité okamžiky. Asi za mnohé mluví, že jsem nakonec oba četla slovo od slova. Takhle Karin Lednická píše. A já jsem jako čtenář nemohla udělat lepší rozhodnutí.

Více než o tom, jak je kniha napsaná, chci mluvit o jejím významu, přesto si neodpustím dvě poznámky. Jednu o vypravěčských dovednostech autorky a druhou o její neuvěřitelně vycizelované práci s postavami.

Karin Lednická píše bez přehánění nádherně. Její styl dokonale balancuje na pomezí čtivosti a vznosnosti. Její texty jsou vytříbené, promyšlené, propracované, přesto však plynou s lehkostí, něžně a nikdy nejdou na sílu. Čtenář je do děje často vtahován místním dialektem, slovy, která nezná, a přesto je autorka do textu vpřádá tak, že jim každý ihned rozumí. Až se mi některá vloudila do slovníku a občas mi v konverzaci prostě ujedou :)

Druhou věcí, kterou jsem si při opětovném čtení uvědomila ještě více, než kdy dřív, je, jak skvěle autorka dokáže budovat charaktery, ve vší jejich složitosti a komplexnosti. Jsou jedinečné, zapamatovatelné, nejsou to postavy v knize, ale velmi skuteční lidé. Jsem neuvěřitelně ráda, že se toto Karin tak moc podařilo. Dělá čest lidem, jejichž osudy byly inspirací příběhu a jejichž životy byly všechno, jen ne jednoduché. Jen díky této její vskutku famózní dovednosti si čtenář může po čtyřech letech od prvního čtení prvního dílu najednou říci: “Tak někde tady začala ta Barbořina zatvrzelost, tímhle trápením. Jako by snad Barbora byla jeho babička nebo prateta, a ne postava v knize. V běžných konverzacích jsem několik dní po dočtení používala věty typu “A v tom měl tenkrát Ludwik pravdu!. Trochu bláznivé, že? Anebo možná vůbec. Možná to jen svědčí o tom, jak úžasnou práci Karin odvedla. O tom mluvím, když říkám - a opakovaně jsem to uváděla ve svých recenzích předchozích dílů -, že pod rukama Karin Lednické postavy ožívají a stávají se skutečnými. A je moc důležité, že tuto schopnost autorka má. Nevypráví totiž čirou fikci, ale přináší do pozornosti čtenářů opravdové, prožité lidské příběhy.

Tolik promarněného času, kdy spolu mohli mluvit a být! (Šikmý kostel 2, str. 245)

Ano. Těžko, moc těžko se píše recenze na tak skvostnou knihu, jakou Šikmý kostel - každý Šikmý kostel - bez debaty je. Trvalo mi to dlouho a vlastně ani nevím, zda se mi podařilo v ní říct vše, co jsem chtěla. Vše, co jsem při čtení prožila a co stále cítím. Ale možná, možná jsem si něco chtěla a musela nechat jen pro sebe. Takové malé střípečky sounáležitosti a pochopení, kousky ohromného citu, který jsem si vybudovala k jednotlivým postavám. A ano, někdy si říkám - jsou to “jen postavy z knihy. Fakt nemůžeš celý den jak bluma čučet do monitoru a přemýšlet o tom, co teď bude Ludwik po smrti Barky dělat a zda to zvládne. Jenže to je právě ono... ony to nejsou “jen postavy. Možná měli ti lidé jiná jména a jiné tváře, než jaké jsme jim my čtenáři při čtení přisoudili v našich představách. Možná by se v některých situacích rozhodli úplně jinak anebo naprosto stejně. Ale nebyly to postavy. Byli to skuteční lidé - přesně takoví, jako my. Každý jedinečný a přesto měli jedno společné - lásku k životu, jakkoliv byl (a je) těžký. Osudem jim hýbaly války, společenské spory i samotná země, na které budovali své domovy a kterou se jiní neštítili jen používat k vlastnímu prospěchu. Neexistovali “jen na papíře.

Jsem vděčná, že právě Karin Lednickou její životní příběh přivedl až k napsání těchto knih a že právě jí se složité osudy těchto skutečných lidí dostaly do rukou. Pochybuji, že by o nich někdo vyprávěl s takovou láskou a pokorou jako ona. Byla to neuvěřitelná odpovědnost. Jsem přesvědčená, že Karin to věděla od začátku. Její poctivost a fortel, s jakými přistoupila k budování této románové kroniky, je vidět na každé stránce. Myslím, že pro spoustu z nás jsou její rešerše téměř nepředstavitelné. Ráda bych ale věřila, že i v dnešní komplikované době to takhle dopadá, když něco děláte poctivě, pořádně a s otevřeným srdcem. Dopadne to dobře. A ne, nemluvím o těch vyprodaných nákladech :) Mluvím o tom, že Karin důstojně a čestně odvyprávěla příběh jednoho regionu, ve kterém se skrývají stovky osudů, drobných každodenních radostí, malých i velkých křivd, životních komedií i tragédií.

Myslím (a z některých rozhovorů to mám potvrzené), že uchopit tohle téma, aby byli všichni spokojeni, je nemožné. Stále budí emoce a jitří city, jako spousta jiných okamžiků historie jsou některé události přecházeny a po celé generace tak někde zůstávají pocity “neuzavřenosti nebo “zapomenutosti. Myslím, že Karin udělala pro tuto věc to nejcennější - s téměř hmatatelnou pokorou a úctou k tématu a pamětníkům svými slovy reprezentuje místa, události a lidi, na něž bychom mohli zapomenout. Díky ní se to ale nestane.

Právě tento den v sobě Barka uchovává jako největší vzácnost: tehdy s naprostou nezlomností pochopila, že život je dobrý. Že je dobrý, i když se v něm občas dějí nedobré věci. Jakmile tohle člověk pochopí, dokáže si hýčkat vzpomínky i na chvíli, kdy se bolestí téměř nedokázal nadechnout a jediným povyražením mu byla kolečka mrkve rozkutálená po zemi. (Šikmý kostel 3, str. 297)

Románová kronika ztraceného města, léta 1945–1961. Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí? Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude z... více

Komentáře (0)