Já, Poutník

recenze

Já, Poutník (2014) / Morisa

No, a zase jsem do toho spadla! Už se zase motám v nekonečném kruhu detektivek. Jednou okusíš, a pak chceš další – zkrátka, je to droga. Jen s tím štěstím, že z thrillerů nebudete mít místo mozku polívku – snad.

Jen jsem zaklapla Třetí hlas a už jsem zasedla k internetu a začala hledat další thriller – nejlépe pak takový, který předčí ten, co jsem právě dočetla. A to, vám řeknu, nebyl zrovna snadný úkol. Už jsem to chtěla zabalit a jistě bych to i udělala, kdybych se ovšem omylem nedostala na detail Já, Poutníka.

Původně jsem tu knihu nechtěla vůbec zkoumat – pro mě neznámý autor a navíc docela dost nudná obálka – jenže jak se to tak stává, technika mě zradila a mně se rázem před očima rozbalila Já, Poutníkova anotace. A bylo to. Bylo rozhodnuto.

Poutník je krycí jméno pro jednoho z nejlepších tajných agentů. Co z nejlepších, on je ten nejlepší – upřímně, James Bond by měl být zahanben.

Poutník je anonymní, je to stín, jen závan větru, může stát klidně vedle vás a vy ho stejně nespatříte – dokud nebude chtít. Vedl ty nevětší akce americké tajné služby a potom, co ve svých dvaatřiceti odešel do penze, vydal knihu.

Knihu, kde jako anonym sepisuje všechny svoje bohaté zkušenosti z kariéry tajného agenta, a kde svým čtenářům odhaluje postupy, jež vás s trochou štěstí učiní nedostižitelným. Samozřejmě si toho nechal ještě velkou spoustu pro sebe, ale i tak – jsou tací, kteří Poutníkovy rady uvítali s nadšením.

A tak se stane, že jednoho krásného dne Poutníkovi jeho sladký odpočinek něco naruší. Totiž jeho dobrý známý, policista Ben Bradly. Poutník zprvu nechápe, proč ho Ben tahá k nějaké docela obyčejné vraždě nějaké docela obyčejné holky. Jenže když pak uvidí místo činu, pochopí.

Zavražděná dívka leží ponořená hlavou do vany, která je plná kyseliny sírové, z prsů má odstraněné otisky, chybí jí zuby a celá místnost je zcela vydezinfikovaná. Tohle nedělal žádný začátečník, tady si dal někdo vážně práci s tím, aby policii svázal ruce. Tady si někdo udělal domácí úkol.

Poutník tu práci ihned poznává, nebo lépe řečeno techniku – je z jeho knihy. Inu, to se vrah ale přepočítal, to mu Poutník jen tak nedaruje. Najde si ho! Na to má v rukávu ještě dost triků.

Mezi tím na druhé straně světa mladý muž známý pouze pod jménem Saracén se velice detailně věnuje otázce biologických zbraní. Jako chlapec se stal svědkem vraždy svého otce a v ten okamžik se zapřísáhl, že se pomstí. Pomstí se tomu, kdo je za smrt jeho otce doopravdy zodpovědný. Pomstí se Americe.

A to pro Poutníka znamená jediné, že důchodu si teď moc neužije. Přece, kdo jiný než on, by dokázal zachránit svět před biologickou katastrofou?

Tak jo, nebudu lhát, už vím, která kniha se šplhá na přední příčky mých top za tento rok. Tohle se prostě jen tak slovy popsat nedá – tohle si opravdu musíte přečíst!

Já už podle té anotace věděla, že to budu nářez, no že ale takový, to mě ani ve snu nenapadlo. Autor je vážně třída, protože i přesto, že je jeho kniha plná detailů – a to bývá nuda – tak tady ani na minutu nezauvažujete o tom, že byste se nudili. Každé slovo je atraktivní, příběh je neprohlédnutelný, napínavý a navíc prošpikovaný řízným humorem. Je to naturalistické, přímé, osvěžující – jedním slovem famózní.

Já, Poutník se zrodil proto, aby byl velkolepý, aby vás ohromil, dostal, děsil, a abyste ho navždy milovali.

---

Já, Poutník Terry Hayes

Mladá žena zavražděná v hotelu na Manhattanu – nelze identifikovat ji ani pachatele. Otec veřejně sťatý pod palčivým sluncem v Saúdské Arábii a syn, jenž přihlížel. Muž ze syrského výzkumného ústavu, kterému někdo zaživa vyopero... více

---

Komentáře (5)

Přidat komentář

---