Jak v Kolíně stavěli železnou dráhu

recenze

Zatímco mnozí si neumí představit Kolín bez železnice a nádraží, Nová cesta ukazuje, jak si obyvatelé Kolína neuměli představit své město se železnicí. Veletovský kreslí živý, plastický obraz kolínského života před polovinou 19. století a řekl bych, že poskytuje bohatý materiál pro historika i sociologa.

Ve své knize napsané v roce 1945 se vrací o sto let zpátky a na příběh o první cestě vlakem navěšuje další postřehy a historky – o předlouhé zimě táhnoucí se až do Velikonoc nebo o chlapci, který zavinil památný požár města. Zjistíme, jak vypadaly daleké cesty s povozy pro uhlí, jaké množství hospod bylo kolem náměstí (a z kterého místního pivovaru bylo nejlepší pivo), kdo do města jako první přinesl podivné a děsivě znějící slovo „socialista“ nebo jaký byl vztah obyvatel Kolína a Kutné Hory: „V jejich očích byli Kolíňáci lid neposedný, toulavý, drzý, křiklavý a kramářský. V tomto ohledu se příliš nelišili od potomků cikánů, které císařovna Marie Terezie násilím usadila v některých obcích na Čáslavsku, Kutnohorsku, Kolínsku a Kouřimsku. Lid neuctivý a posmívající se každé autoritě.“

A podle všeho se už v roce 1845 vyskytovali progresivističtí hipsteři: „Ale u jednoho stolu tam seděl mladý muž, jenž se opovážlivě vmísil do jejich rozhovoru a jal se nadšeně hájit a vychvalovat železné silnice. Byl to zřejmě nějaký novotář, jeden z těch, kteří mají pořád plnou hubu pokroku, což už bylo patrno z jeho knírů a plnovousu, kteroužto ohavnou módou se snaží takoví mladí ztřeštěnci odlišit se co nejnápadněji od starých, vyholujících si doposud tváře úplně až na krátké licousy pod skráněmi.“

Autor je vtipný, ironický (i k vlastním předkům), ale žádnou stranu nesoudí. Vrcholnou část knihy odstartuje věta inženýra Karla Barychara pronesená v hospodě U Zlaté štiky (dnes sklípek a diskotéka, tuším): „Kdybych byl básníkem, napsal bych veliký epos pod názvem: Válka železné silnice s kolínskými záchody.“ Tu se rozebíhá příběh ohrožených kadibudek usazených nad železniční tratí, neohrožených občanů, ohlušujících explozí, tradičně plodných hospodských schůzí, zdržování, taktizování i následků kauzy v podobě nepokojných snů: „Té noci spali domácí páni spokojeně, klidně, beze snů. Jen Petru Veletovskému, čtyřiadvacetiletému, tedy ještě mladému a bujnou fantasii majícímu muži, se ve snu zdálo, že se mu k posteli přikodrcal v průvodu bláznivě poskakujících hvězd s měsícem v čele jeho záchod a hluboce se mu klaně děkoval mu za záchranu.
I pánům od dráhy, když se dozvěděli o výsledku jednání na radnici, se zjevovaly současně zachráněné záchody, a to i za bdělého stavu. Zdálo se jim, že se proměnily v obludné příšery, vztahující po nich svá smrdutá chapadla, pošklebující se a vyhrožující jim a pokřikující na ně posměšná, hanlivá slova.“

Hotovým eposem je pak závěr navždy uchovávající, kdo byli první kolínští odvážlivci, kteří navzdory varování podstoupili cestu vlakem do Prahy – a jak to s nimi dopadlo.

Tahle kniha by si zasloužila nové vydání.

Rozmarné obrázky z doby před 100 lety, kdy poprvé jel parochod z Olomouce do Prahy. více

Komentáře (0)