JSEM HVĚZDA

recenze

Jsem hvězda: Dítě holokaustu (2024) / Andrea_Bátovská

O holokaustu bylo napsáno již mnoho knih, ale coby očima přiživšího malého dítěte, o žádné další nevím. A právě jednou takovou velkou výjimkou je kniha JSEM HVĚZDA dítě holocaustu od Inge Auerbacher, jež se jako sedmiletá dívka dostala do Terezína, aby tam prožila tři nejhorší roky svého života.

Na tuhle knihu jsem byla hodně zvědavá a popravdě jsem se nejvíce těšila právě na ono líčení životních útrap a jednotlivých vzpomínek očima malého dítěte. O to větší překvapení, a možná i zklamání pro mě bylo, že více jak dvě třetiny knihy zaujímají převážně historická fakta, jež jsou všude dobře známá a snadno dohledatelná.

Naopak oceňuji v knize přidané vlastní verše odkazující na hrůzy prožívané nejen v Terezíně, včetně dětských malůvek, ale hlavně autentické fotografie, jež se po odchodu do koncentračního tábora podařilo zachránit jejich křesťanské přítelkyni Therezy, jež neváhala, a uschovala pár jejich věcí až do konce války, včetně dvou rodinných alb a několik modlitebních knížek. A právě díky těmto fotografiím si můžeme živě představit tváře lidí, jež si prošli peklem jménem Terezín.

Pojďte se mnou cestovat časem a staňte se svědky toho, jaké to bylo prožít nacistický holokaust v Evropě coby malé dítě. Pro mě a mou rodinu šlo o velmi těžké období. Je však důležité pamatovat si, že z popela zoufalství, strachu, hladu a bolesti může vzejít vykoupení, život, naděje a uzdravení.

Inge Auerbacher se narodila 31. prosince 1345 v německé vesnici Kippenheim. Členové její rodiny byli němečtí vlastenci a pevně lpěli na židovské víře. V sedmi letech byla spolu se svými rodiči odvezena do koncentračního tábora v Československu do Terezína.

Jako sedmiletá jsem byla nejmladší z našeho transportu, který čítal 1200 lidí. Pro útěchu jsem svírala svou drahocennou panenku Marlene, dárek od babičky.

Samotný Terezín tvořily velká cihlová kasárna, podzemní sklepení a staré rozpadlé domy. Od venkovního světa byl odříznutý vysokými zdmi, hlubokými zavodněnými příkopy, dřevěnými ploty a ostnatým drátem.

V Terezíně si po zdravotní stránce prošla doslova peklem. Krátce po příjezdu do Terezína jsem onemocněla spálou, pak následovaly spalničky, příušnice a dvojitý zánět středního ucha. Byla jsem zamořena červy, ztratila jsem hlas a tělo sem měla pokryté vředy.

Terezín byl doslova místem hrůzy. Nelidské podmínky tu v lidech probouzely to nejlepší i nehroší chování. Kvůli hladu byli sobečtí a nevrlí. A právě v tomto pekle strávila tři kruté roky, než je konečně osvobodili vojáci spojenecké armády a oni se tak mohli navrátit do svých domovů s nadějí, že se shledají se svými blízkými, s kterými ztratili spojení. Zůstávalo mnoho otázek. Kdo z našich rodin přežil? Co nás v budoucnu čeká?

Kniha je napsána velmi čtivě a autorka využila všech možných dostupných prostředků, aby vyprávěný text co nejvíce oživila, ať už svými drobnými básněmi, kresbami či autentickými fotografiemi nejen z vlastního archívu.

Inge se snažila co nejvěrohodněji vylíčit atmosféru tehdejší ponuré Evropy a vypíchnout důležité milníky, jež měli mrazivý dopad na další osudy všech Židů. Navíc prostřednictvím svých vlastních útržků jednotlivých vzpomínek z dětství dává možnost čtenáři nahlédnout do života své rodiny, a pociťovat onu tísnivou a ponurou atmosféru na vlastní kůži.

A proč autorka pojmenovala knihu tak, jak ji pojmenovala? Často se mě lidé ptají na význam názvu mé knihy: Jsem hvězda. Mým úmyslem bylo použít negativní symbol spojen s označováním žlutou Davidovou hvězdou během holokaustu a přeměnit ho v něco pozitivního. Pro mě je každý člověk HVĚZDOU.

Vzpomínky na tři roky noční můry – tři roky v Terezíně… Sedmero narozenin oslavila Inge Auerbacher s rodinou v jihoněmeckém domově, následující tři však už na místě, které sama nazvala noční můrou. V roce 1942 byla i s rodiči d... více

Komentáře (0)