Jsem, tedy (a s obtížemi) myslím

recenze

Žena, která se ponořila do srdce světa (2011) / Daffodila

Po dlouhé době se mi do rukou dostala kniha, která mě vážně chytla, do které jsem se ponořila celou svojí duší. Nutno říct, že tenhle skvost jsem koupila za pouhých 48,- v jednom knihkupectví. Jde o knihu s názvem "Žena, která se ponořila do srdce světa" od mexické autorky Sabiny Bermanové. O téhle knize se píše jako o "pohádce pro dospělé". No, proč ne, protože každá pohádka přináší hlubší poselství a tím tahle kniha pro mě určitě byla.

Představte si, že jste malá holčička. Malá holčička, která neumí mluvit a vydává jen skřeky, když má strach. Která běhá nahatá a žije blízko moře, které jí uklidňuje a k jídlu vám slouží vlhký písek. A přesně v takovém stavu našla malou Karen "teta" Isabelle, když se přestěhovala do starého domu v Mazatlánu, který patřil k jejímu "tuňákovému dědictví".

Isabelle velmi rychle pochopila, že malá Karen nebude obyčejné dítě, ale že má tu čest s autistkou. Ovšem nehodlá nad malou zlomit hůl a tak se snaží Karen učit - všemu, co by dítě mělo umět a znát. To vše se jí povede natolik, že se Karen dostane i na vysokou školu a podaří se jí rodinný tuňákový podnik pořádně rozjet díky své představě humánního zabíjení tuňáků.

"O mnoho let později, o mnoho slov později, o mnoho knih později, jsem našla na jedné stránce jedné staré knihy napsané jedním francouzským filozofem větu, která slovy vyjadřuje rozdíl mezi mnou a lidmi.
Myslím, tedy jsem.
Nad tou větou jsem užasla, protože je evidentně neuvěřitelná. Stačí mít 2 oči v hlavě, aby člověk viděl, že všechno, co je, nejdřív je, a potom dělá další věci.
Ale nejneuvěřitelnější je to, že ten filozof netvrdí, že to tak je, ale jen slovně formuluje to, co si lidé o sobě samých myslí. Že nejdřív myslí, a pak jsou.
A horší je to, co z toho plyne. Protože lidé žijí v přesvědčení, že nejdřív myslí a pak existují, myslí si, že všechno ostatní, co nemyslí, neexistuje vůbec.
Stromy, moře, ryby v moři, slunce, měsíc, kopce nebo vysoké hory: ne, vůbec neexistují, existují jen v druhořadé formě existence, existence méně významné. Proto si zaslouží být zbožím nebo potravou nebo krajinou lidí, a ničím víc.
A co dává lidem jistotu, že myšlení je nejdůležitější činností ve vesmíru? Co jim dává jistotu, že myšlení je činnost, která rozděluje všechny věci na nadřazené a podřadné?
Aha, myšlení."

Jde o dílo, které má v sobě hodně hlubokou myšlenku. Ač mě zprvu lehce "děsil" román z prostředí továrny na tuňáky, jsem ráda, že jsem se odhodlala k jejímu přečtení. Ač je Karen jednoduchá, je to génius schovaný v dítěti na úrovni mateřské školky. A to je její hlavní kouzlo. Neumí lhát a je velmi přímočará, řekne vám, co si myslí a to právě s upřímností malého dítěte. Dělá věci tak, jak si myslí, že je to správné. A to se mi na ní líbí.

Pro mě je tato kniha díky Karenině "jednoduchosti" tak dokonalou. Protože právě tak jako děti nám do života přinášejí ty až bolestně pravdivé poznatky, které kolikrát nechceme slyšet a nebo jsme na ně přes svojí dospěláckou namyšlenost prostě zapomněli , i Karen otevírá témata a myšlenky, které jsou důležité. Nebo které by měly být.

Autor: Sabina Berman
Překladatel: Simoneta Dembická
Počet stran: 232
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2011

Když Isabelle přijíždí do mexického Mazatlánu, aby převzala vedení rodinného podniku, najde v domě své zesnulé sestry opuštěné divoké děvčátko, které neumí mluvit. Díky Isabellině vytrvalé péči se autistická Karen naučí mluvit, čí... více

Komentáře (0)