Kam povede Brána z obelisků?

recenze

Essun se na výpravě za nalezením dcery Nassun usídlila ve zvláštním podzemním spolu Kastrima, kde vedle sebe žijí tišáci, tedy normální lidé, a orogéni. Setkává se zde se svým bývalým učitelem a milencem Alabastrem, který se pomalu mění v kámen a nemůže bez bolestivých následků provozovat orogenii. A tak požádá Essun, ať zkusí přivolat jeden z obelisků. A Essun to udělá…

Essun pod vedením Alabastra rozvíjí svou orogenii a dozvídá se, proč Alabastr vytvořil Trhlinu a způsobil páté roční období… to poslední, které bude znamenat konec světa a lidstva. A taky o tom, že na zemi už dlouho zuří skrytá válka…

V druhé vypravěčské linii sledujeme Nassun, která se stala svědkem toho, jak její otec Džidža zabil jejího malého bratříčka Ukeho, když zjistil, že je orogén. Protože orogéni jsou špatní a pro normální lidi životu nebezpeční… Jenže Nassun je taky orogéna. Přesto ji Džidža nechá žít a odveze ji až do Antarktidy, do podivného spolu Nalezená Luna, kde by ji prý mohli „vyléčit“. A tady se Nassun setkává se Skaffou, bývalým Strážcem její matky Essun, který už ale není tak docela tím, kým býval.

N. K. Jemisin se nevydala cestou akční dystopie, takže na první pohled to působí, jako kdyby děj trochu ustrnul na místě. Není to ale pravda, protože hrdinové (i čtenáři) se dozvídají spoustu nových informací. Autorka se soustředí na postavy, jejich vývoj a dostává děj přesně do bodu, ve kterém ho potřebuje mít před závěrečným vyvrcholením. Brána z obelisků vypráví silný, místy až krutý příběh, ve kterém neexistují černobílé postavy a každý dělá to, co musí. Stejně jako Páté roční období zobrazuje konec světa velmi realisticky a bez příkras. V téhle sérii není místo pro patos, falešné hrdinství nebo idealizování lidí a jejich jednání tváří tvář smrtelnému ohrožení.

N. K. Jemisin opět napsala skvěle vymyšlený, do detailu propracovaný a mnohovrstevnatý příběh. To ještě podtrhuje její osobitý a originální styl, kdy autorka čtenáři nedá nic zadarmo, polopatě nevysvětluje, všechno jen tak naznačuje, a hrdinové i čtenář musí přemýšlet a domýšlet si. Její styl se dá označit za poetický, až na to, že jím autorka popisuje opravdu nepěkné věci. (V souvislosti s tím je nutné zmínit, že český překlad Romana Tilcera je skutečně majstrštyk, protože přeložit sérii s tak specifickým stylem, komplikovaným příběhem a vymyšlenými výrazy muselo být peklo.)

Brána z obelisků je druhým svazkem oceňované série Zlomená země. Pro mě bylo Páté roční období výjimečné v tom, jakým způsobem propojilo všechny tři vypravěčské linie. Tehdy mě zaskočilo a hluboce zasáhlo, jak krutý příběh to je – natolik, až jsem rok a půl sbírala odvahu k přečtení druhého dílu. Problém je v tom, že když si přečtete jednotlivé díly s tak velkou časovou prodlevou, značně si tím umenšíte čtenářský zážitek. Už od prvního dílu je zřejmé, že N. K. Jemisin celou trilogii vystavěla tak, aby se i ty nejmenší detaily postupně skládaly do komplikované a celistvé mozaiky – jenže když si z prvního dílu pamatujete jen to hlavní, tak to nemůžete docenit a naplno si to vychutnat.

To neznamená, že by se Brána z obelisků nedala bez perfektní znalosti prvního dílu číst. Mě čtení bavilo, časem mi začaly detaily z prvního dílu naskakovat a ve výsledku jsem si čtení opravdu užila (a překvapivě to tentokrát nebolelo). Jen vím, že ten čtenářský zážitek mohl být ještě větší a hlubší… Takže doporučuju sérii Zlomená země číst v kuse nebo jen s minimální prodlevou, abyste si příběh mohli naplno vychutnat a žasnout nad autorčiným spisovatelským umem a genialitou.

Takhle vypadá konec světa… ten poslední. Období konců je čím dál temnější a na civilizaci se snáší dlouhá, chladná noc. Alabastr Desetiprstenář — šílenec, ničitel světa, spasitel — se vrátil a má za úkol vycvičit svou následov... více

Komentáře (0)