Každý temný mrak má stříbrné lemování

V záplavě amerických bestsellerů, jež se nejednou navzájem podobají jako vejce vejci, se objevilo něco trochu jiného. Příběh člověka, který trpí vážnými psychickými problémy, právě byl na zkoušku propuštěn z léčebny a snaží se zařadit zpátky do společnosti, do takzvaného normálního života. A získat zpátky svou životní lásku.

Spisovatel Matthew Quick toho nemá moc za sebou a podle mě taky působí trochu „nevypsaně“, nicméně příjemně překvapuje střízlivým pohledem na svět a schopností dobře uchopit aktuální téma. Konec konců, kdo z nás dnes nemá nějaké to trauma, nebo přinejmenším černé chvilky, kdy se sám sebe ptá, kam to všechno spěje, a jestli je vůbec v našich silách udělat něco se svým životem?

A v léčebně je možná v konečném důsledku lépe. Nikdo vám nic nevyčítá. Máte čas a prostor dát se zase dohromady. Pak vyjdete ven, mezi lidi, a najednou čelíte skutečnosti, že ani v dnešní době ne každý akceptuje duševní problémy jako běžnou nemoc, že se na vás dívají, jako kdyby čekali, kdy začnete tančit nazí v obýváku – jste přece blázen, nebo ne?

Pat Peoples, hlavní hrdina a vypravěč, se vrací domů k rodičům. Otec je ze syna notně zklamaný, pro něj Pat prostě selhal a dál se není o čem bavit. Maminka představuje druhý extrém, je snad až příliš hodná, příliš starostlivá, pečuje o svého chlapečka, jako by mu bylo pět. Jediný, o koho se může Pat opřít, je bratr. A později ještě terapeut, doktor Patel.

Protože o někoho se opřít potřebujeme. A Pat má toho hodně před sebou. Má totiž v úmyslu přesvědčit svou bývalou ženu, aby se k němu vrátila...

Pro českého čtenáře kniha obsahuje zbytečně moc řečí o americkém fotbalu. Od čtení to však neodradí, protože prostě chcete vědět, co bude dál. Například kdy se objeví ta bývalá žena. A za tohle má Quick u mě pusu na čelo – ona se totiž vůbec neobjeví. Stejné překvapení připraví autor ve druhé „romantické“ linii. Na Pata, jenž posiluje a denně chodí běhat, se nalepí jedna známá ze starších dob, pohledná žena, rovněž mírně vyšinutá, a prostě běhá s ním. Tedy, přesněji řečeno, za ním – vždycky kousek pozadu. Po úvodních vzájemných projevech nevraživosti čekáte, kdy se dvojice začne sbližovat. Ale Quick prostě po těchto vyšlapaných cestičkách nechodí.

Poznámka závěrem – český překlad názvu je jednoduše příšerný. Z původního Silver Linings Playbook se stala Terapie láskou. Tento chromý krok směrem k průměrnosti má nejspíš příčinu v tom, že krátce po knize následovala její filmová verze, a nakladatelství se rozhodlo využít ji k propagaci – tudíž bylo nutné podpořit vědomí souvislosti. Zbývá jen doufat, že název, v případě knihy značně zavádějící, neodradí inteligentnější čtenáře. Co se filmu týká, stačí vám podívat se na trailer a musí vám být nad slunce jasné, že knihu rozbili na kousky, pečlivě odstranili jakékoli hlubší myšlenky a vyrobili z toho klasickou hollywoodskou komedii. Bravo. K tomu jeden letošní Oscar, to nevím, kdo koho kde uplatil.

Chápu nadšení jiných recenzentů, nicméně čistě subjektivně dám stejně tři hvězdičky, já jsem u vytržení nebyla. Přesto doporučuji – proto, že kniha moc sympaticky kašle na ověřená schémata, a taky proto, že místy forrestgumpovsky působící hrdina konec konců řeší nejednu z těch věcí, co vám občas v noci nedají spát. A jeho filozofie se stříbrným lemováním má něco do sebe...