Kdo spatří Bouřný úsvit?

recenze

Bouřný úsvit (2022) / Suzanne

Garif Ungaar, velitel druhé kohorty, byl odsouzený k smrti a přibitý ke Zdi nářků. Jeho přátelé ho chtějí osvobodit, jenže jak něco takového provést přímo před nosem spasitelovi Arumielovi? Navíc umučenému Garifovi dochází síly a čas se mu krátí…

Mezitím se bůh smrti Corvus a bohyně života Luciana vydávají na nebezpečnou cestu přes Skleněnou poušť, aby prozkoumali zříceniny města, které se za ní nachází. Třeba se jim konečně podaří najít místo, kde by lidé i démoni mohli žít v klidu a míru bez Arumielovy nadvlády a strašlivých magických bouří. Jenže k záchraně celého Leru před zdivočelou magií je třeba, aby čistokrevní démoni stvořili nového boha a následně přivedli z vyhnanství Vulpeho. Jenže démonů s potřebnou mocí zůstala na Leru jen hrstka a nikdo vlastně netuší, jak takový rituál provést a čím za něj budou muset zaplatit.

A Gindžiro Hiramotský táhne se svou armádou na Aramej s plánem ji dobýt, zbavit se Arumiela a stát se vládcem Leru. Jenže Arumiel se nevzdává bez boje, a když už nemůže vyhrát, tak alespoň hodlá ostatní stáhnout s sebou do záhuby.

V Bouřném úsvitu nechybí překvapivé zvraty a odhalení, intriky, akce, komplikované vztahy, romantika, trochu sexu i nějaké to úmrtí. Přesto Bouřný úsvit není, ani nemá být, epickým završením trilogie Krysy apokalypsy. Celá trilogie je pojatá poměrně komorně a soustředěná především na spletité vztahy a motivace jednotlivých hrdinů. Takže se Zuzana Hartmanová vyhnula tradičnímu završení v podobě epické závěrečné bitvy, která všechno vyřeší. Místo toho jednotlivé zápletky rozplétá postupně, bez patosu a někdy i dost originálně. Také hrdinové se vyvíjejí a snaží se všechna nedorozumění a konflikty řešit dospěle a rozumně.

Než jsem se pustila do Bouřného úsvitu, tak jsem si přečetla i předchozí díly Před bouří a Oko bouře. Musím před autorkou smeknout, jak skvěle vymyslela a dotáhla celou trilogii. Až při druhém čtení jsem pořádně ocenila všechny detaily i autorčinu zručnou manipulaci s vnímáním čtenáře. A třeba i to, že jedna z vedlejších postav, legát Kipur Mojlaar, pro kterého mám z nějakého záhadného důvodu slabost, se objevuje už v prvním díle (čehož jsem si při prvním čtení Před bouří nevšimla) a hrál určitou roli ve vztahu Garifa a Vesper. Právě tyhle detaily, které do sebe postupně zapadají, dělají z trilogie Krysy apokalypsy komplexní příběh.

A epilog celý příběh krásně uzavírá. Není zbytečně polopatický, přesto vám nenápadně zodpoví všechny zásadní otázky. A pár dalších přinese, protože osud některých hrdinů zůstává zahalen rouškou tajemství, stejně jako onen nový bůh. Tím si autorka nechává otevřená vrátka pro případné pokračování, o které by si poslední věta vyloženě říkala.

Měla jsem vysoká očekávaní, ale Zuzana Hartmanová je ještě překonala. Bouřný úsvit je ještě lepším závěrem trilogii Krysy apokalypsy, než jsem doufala nebo se odvažovala snít. Takže se právem zařadí i na první příčky těch nejlepších knih, co jsem letos četla. A pokud se Zuzka Hartmanová rozhodne vrátit na Ler, tak budu skákat radostí do stropu.

Vyvrcholení postapokalyptické trilogie Krysy apokalypsy Příliš mnoho chyb — a jistá dávka šílenství — zapříčinilo pád samozvaného spasitele. Jeho moc visí na vlásku a možnosti rychle docházejí. Zatímco Hiramoto přichází vyrovn... více

Komentáře (0)