Profesionálové, a historiky v to jistě můžeme také počítat, často hledí na práci amatérů tak nějak skrz prsty. Mnohdy je to zcela oprávněné ovšem bezpochyby existují i čestné výjimky. Jednou z jich je jistě i MUDr Jaroslav Polách, autor velmi obsažné knihy o pozapomenutém šlechtickém rodu pánů z Krumlova.

Jak jistě ví každý kdo se kdy trochu zajímal o historii, písemných pramenů je téměř vždy daleko méně, než bychom si přáli. Přitom platí jakési nepsané pravidlo, že čím hlouběji jdeme do minulosti, tím je nouze o historické doklady větší, takže zatímco historik pojednávající o dějinách 20. století občas řeší i opačný problém, totiž že materiálu k určité historické události je vlastně až příliš mnoho, historik věnující se středověku musí téměř vždy pracovat s velmi omezeným množstvím často velmi fragmentárních zpráv. Ještě horší situace ovšem panuje v případě, kdy není předmětem našeho zájmu 14. nebo 15. století, ale století 13. nebo 12. A přesně tomuto období se musí věnovat někdo, kdo se rozhodně monograficky zpracovat rod pánů z Krumlova. Pokud by se o nějakém historickém tématu dalo říci, že je to skutečně hodně tenký led, šlechtický rod jenž vymřel roku 1302 jím bude dozajista. Asi není divu, že knihu na toto téma musel zpracovat někdo jiný než profesionální historik, který by se daného tématu zřejmě jednoduše zalekl a raději z něj nějakou rafinovanou kličkou utekl.
Jak se tedy amatér v tom nejlepším slova smyslu Jaroslav Polách popral se svým ožehavým tématem? Už na tomto místě je třeba říci, že rozhodně se ctí, byť ne bez přešlapů. Problémem je zde především především to, že naprostá nouze o prameny jej chtě nechtě vede k tomu, že musí operovat s mnoha velice složitě doložitelnými hypotézami. V mnohém by mu asi pomohla znalost současné literatury, například skvělá kniha Jaroslava Žemličky "Království v pohybu" nebo starší "Čechy v době knížecí". Autor si je přesto svého našlapování na tenkém ledě velmi dobře vědom, čtenáři se tím nikterak netají, a své vlastní interpretace neustále podrobuje ohni sebekritických otázek. Za daných podmínek je to patrně jediná smysluplná a použitelná metoda a ačkoli mnohé v knize předložené závěry patrně navždy zůstanou jen nedoloženými domněnkami. Velmi pravděpodobně tudíž zní například řada argumentů pro český původ Vítkovců, subtilní rozbor jejich vtahu k ostatním šlechtickým rodům či relativně přesvědčivě naznačená síť klientských vazeb, plastická představa o postupném růstu jejich pozemkového majetku atp. atd.
Vytýkat lze tedy hlavně jednotliviny. Jednou z nejpodstatnějších je anachronická práce s termínem "Čech" či "češství". Jak už dnes víme, tehdejší hranice rozhodně nebyly neprostupnou hradbou a pohyb osob do i z Českého knížectví byl poměrně výrazný. Osoba či rodina německého původu která by z jakéhokoli důvodu začala působit v Čechách by patrně už ve druhé generaci byla chápána jako česká, nikoli cizí. V nedávné době například proběhla masmédii zpráva, podle níž jedna z osob pochovaných v raném středověku na pražském hradě, byla zřejmě normanského původu. Jak moc nebo naopak málo mohly podobné vazby zasáhnout tehdejší rodící se šlechtickou společnost je nejasné. Jisté je pouze to, že jen o několik generací později šlo o jev zcela běžný a i sami Vítkovci a páni z Krumlova se sňatkům s příslušníky cizí šlechty rozhodně nebránili.
Určitou výtku si zaslouží i autorova práce s hmotnými prameny, například v podobě architektonických památek. Unikl mu například pozoruhodný fakt, že spodní část věže krumlovského kostela svatého Víta má formy dosti blízké ještě románské architektuře a její vznik je proto nutné klást ještě do 13. století. Také doklady o dočasné královské držbě Krumlova v podobě dlaždic s českým lvem či orlicí mohou klamat. Z pozdějších období totiž podobné projevy loajality vůči panovníkovi a státu, například ve výzdobě kamnových kachlů či ještě později vlastnictvím panovnických portrétů, známe ze šlechtického prostředí velmi mnoho. Podobně diskutabilní je i autorem předestřená diskuse ohledně erbu s černou růží, vytesaného na známém rožmberském náhrobku v klášterním kostele ve Vyšším Brodě. Patrně bychom museli mít v ruce nějaký chemicko-technologický rozbor použitých barevných pigmentů abychom mohli zodpovědně říci, že ona růže je od počátku černá, případně naopak, že eventuálně teprve dodatečně zčernala. To jsou ovšem jen drobnosti, které poněkud dráždí historika umění, ale běžný čtenář si jich patrně ani nevšimne o)

Na závěr se sluší stručně shrnout, že kniha určitě stojí za přečtení, že je napsána nesmírně pečlivě a poctivě, jakkoli se vzhledem k neuvěřitelně děravé pramenné základně nevyhne mnoha spekulacím, a že je rozhodně výborným dokladem někdy pozapomínané příbuznosti slova "amatér" (milovník) se slovem "láska". Kniha Jaroslava Polácha "Páni z Krumlova" totiž s láskou ke zpracovávanému tématu, a mimo to také s velkou erudicí, rozhodně psána je.

---

Páni z Krumlova Jaroslav Polách

Podtitul: Rod Záviše z Falkenštejna Monografie se zabývá historií rodu krumlovských pánů, kteří výrazně ovlivňovali dějiny 13. století, ale i hledáním kořenů samotných Vítkovců. Přibližuje také detailněji osudy Vítka I. z Prčic... více

---

Komentáře (5)

Přidat komentář

---