Devět z deseti labužníků na otázku - co je národním pokladem – odpoví Josef Lada. Dá se říct, že desátý je zaplacený běsnými imperialisty a odpovídá zásadně špatně. Kronika mého života je knihou autobiografickou, Lada se v ní rozplývá nad vlastním dětstvím, kde vzala počátek Mikešova dobrodružství a kde Lada získal všechny náměty pro své zimní obrázky s ponocným, pro obrázky, kde se děti klouzaly ze zasněžených kopců, kde ledva jeden uklouzl na ledě, hned se tomu z plna hrdla smál spolu s ostatními, kde hastrman seděl na vrbě a nyvě hleděl na měsíček. Ladovy obrázky jsou kouzelné, nikoliv nostalgické, hloupoučké nebo prostě takové dětské, ale kouzelné, nádherně kouzelné. Berou člověka do světa, který už vymizel, protože uvolnil místo světu dravějšímu, sprostšímu a lacinějšímu.

Vedle nádherného malířského umění pana Lady se skví jeho neméně krásné umění spisovatelské. Mikešovy lumpárny jsou roztomilé, úsměvné, ale to, co čtenář zažije při čtení Ladových vzpomínek, je doslova extází jazyka českého. Lada dokázal vymalovat stránky textem stejně krásně, jako maloval obrázky. Dal vzpomínkám syté a přehledné barvy, vložil do nich nesmírné množství taškařic vlastních. Popsal své dětství s takovým nadšením a s takovou něžnou elegancí, že nebude jediného čtenáře, který by nechtěl před odchodem do školy vyhnat na stráň kravku, který by při pohledu na tekoucí potůček nedostal nesmírnou chuť jít stavět přehrady a pouštět lodičky, který by si při kráse života nechtěl vložit do úst nějakou smutnou lidovou písničku, protože se jimi v té době ještě netýraly děti ve školách, ale zpívaly se pro radost, pro to okouzlení životem, který měl tolik chutí, tolik barev, tolik nádherných chvil. Život byl v těch dobách drsnější a krutý, ale měl význam. Směl se žít s nadšením, což je nám teď mírně zapíráno.

Při čtení Ladovy knihy vstoupí mnohokrát do očí čtenářových slzy nesmírné radosti z četby, protože mezi řádky lze nacházet drobty po strážném andělíčkovi, který chroupal skývu okoralého chleba, přitom, co hlídal ty své nezbedníky při přeskakování děr a vyvádění alotrií, při prvním pobafání z fajfky, při výprasku od rodičů, který na sebe nikdy nenechával dlouho čekat. Při obracení stránek čtenář občas získá pocit, že tou další stránkou už se musí nutně roztéci blahem. Kniha je tak, tak prodchnuta životem, že podobného jsem neviděl.

V knize je předestřen svět dávno již minulý, kdy se před odchodem do školy musely napást krávy, vyhnat na trávu husy, kdy měl doma každý druhý pašíka, který se na konci podzimu zařízl, aby na zimu byl nějaký ten proviant. Chirurgie se řešila z větší části za pomoci kovářského náčiní a lidé byli takoví nějací spokojenější, živější a přátelštější. Svět měl své barvy, klidné a živé, nebyl zprostředkován, ale prožíván. Jako by se v něm odehrála ta skutečná podstata člověčenství a na nás zbyla jen kocovina negativismu a věčného pesimismu. Jeden byl a cítil to, protože bytí mělo svůj smysl.

Novodobá a oceňovaná literatura je až nemístně zničující. Do oblbnutí se zabývá rozkladem osobnosti, jeho temnými a ještě temnějšími stránkami, snaží se lidstvu dát nádech zbytečnosti a zoufalství. Jakmile v literárním díle někdo duševně netrpí, není takové dílo bráno v potaz. Zmar je pro tuto dobu hodnotou, rozpad a hnití je přímou cestou k převzetí Nobelovy ceny za literaturu. Kácí se krásné zdravé stromy a zohýbané, nemocné se nechávají stát, aby snad člověk v lese literatury nemohl nalézt ono krásné místečko ke stulení se, zapouzdření se v nepopsatelné kráse, která by měla živit člověka. Nynější literatura je nekrofilní a zpuchřelá a obscénní a plytká. Alespoň z větší části, samozřejmě. Jako kdybychom byli neustále konfrontováni s naším potenciálním hnusem, protože v nás vlastněn nic jiného není.

Při čtení Ladovy kroniky čtenáři dojde, že byl obelhán, že život je přeci pro radost. Ladova kniha je nesmírně nádherná, přenádherná a při jejím čtení bude čtenář hrdý na to, že přináleží právě k národu českému, protože naším vývozním artiklem není světobornost, ale čirá krása bytí. Ladova Kronika mého života se stala jednou z mých nejmilejších knih.

---

Kronika mého života Josef Lada

Půvabné autobiografické vyprávění Josefa Lady. Vzpomíná na své dětství, učení u knihařského mistra, studium na Uměleckoprůmyslové škole, na svou rodinu a přátele. Text doprovází charakteristické Ladovy ilustrace. více

---

Komentáře (2)

Přidat komentář

---