Křišťálové jeviště

recenze

"Předmluva" viz. komentář.

Kniha v úvodu čtenáře seznámí s různými přístupy ke spiritualitě (zde jde - nebo to tak alespoň vnímám - o nahlédnutí/žažití/pocítění naší nejzazší, subjektivně-bytostné podstaty; totiž vědomí, jakožto průzračného, neposkvrněného média všech jevů; pojem "změněné stavy vědomí" neznamená, že se mění vědomí, ale že se mění obsahy vědomí, přičemž médium, tedy samotné vědomí, zůstává zcela nedotčeno, je čirou a neměnnou podstatou subjektivního bytí!) a hlavně pak se způsobem, jak praktikovat meditaci všímavosti (vipassana); díky ní se mi poštěstilo získat vhled do povahy vnitřních obsahů a jevů našeho vědomí; totiž nahlédnout jejich prchavost. "Prostou" skutečnost toho, jak se odnikud vynořují a do nikam zanikají. Ať už se vám ten vhled povede u jakéhokoli příchozího jevu, pak vězte, že je přenosný i na další. Je to zvláštní, ale když příchozí jevy/obsahy nepodrobujete (zejm. slovní) interpretaci, jen je bděle pozorujete, jak se přítomně dějí (když bych je však "post mortem" slovně interpretovat chtěl, tak řeknu, že je to...jakoby jste z nicoty "viděli" vystupovat zcela éterické, až mimozemsky cizí entity...ale nejde z nich strach, prostě jsou) tak ztrácejí hodně ze své moci. Nejste to vy, kdo je smutný, veselý, nudí se...ale ve velmi hlubokém smyslu se raduje radost, smutní smutek a nudí se nuda...byť teda takto nahlédnutá nuda nudou být přestává. Skvělé je, že když už jednou tenhle vhled "máte", tak jím můžete do značné míry zlomit kouzlo myšlenek, obav, vzpomínek, utkvělých představ a emocí, které "vás" trápí (ony jen trápí sami sebe) A to i mimo meditaci, jen je třeba si vzniklou situaci uvědomit, v duchu se zastavit a demaskovat, zvědomit si povahu toho, co se děje. (je paradoxní, že čím víc se něčemu bráníte, tím spíš to přikrmujete, udržujete v chodu...naopak připuštění, otevření se de facto čemukoli způsobí, že se takto "všímavě/meditačně" nahlédnutá soužení chvíli potrápí a rozplynou; nejde o recept na apatii, mě to naopak umožnilo, aniž bych se nějak záměrně snažil, znovuprožít mnoho zasutých, "zapomenutých" situací, aniž by mě ničily, způsobovaly přenáhlenou tklivost, melancholii apod...velmi hojivé) Tohle se musí zažít, jsou věci rozumu nepřístupné. Neváhejte, nepřemýšlejte o tom, že to bude nuda a kdesi cosi; a jako bude, stejně jako to možná bude frustrující...než po opakovaných selháních o zklidnění mysli nahlédnete prchavou a v podstatě až "inertní" povahu přítomně se zjevujících a mizejících jevů/obsahů vědomí. Tam už nuda neexistuje, stejně jako čas. (jediné, co při soustředěném nalédnutí tak docela nemizí je nálada a fyzická bolest...ale ten efekt "děje se sama sobě", "sálá za obzorem" jí mírní, odsouvá do vakua...a při přenosu pozornosti jinam umí chvílemi kompletně zmizet taky, pak se zas vetře, ale už jí jako takovou vnímáte) I vzhledem ke koncepci celé knihy, než v její četbě budete pokračovat, moc doporučuju se o to fakt aspoň několikrát vážně pokusit; klíče drží podkapitola "Všímavost", jíž vhodně doplňují "Pravda utrpení (neuspokojivosti)" a "Osvícení"; udělejte si v nich naprosté pojmové jasno a budete znát cíl, jakož i prostředky k jeho dosažení.

---Neodolám a přihodím pár vlastních tríčků ke zklidnění mysli, co se mi osvědčily; v momentě, kdy si uvědomuji, že už jsem zas a opět rozptýlen myšlenkami (resp. že už si plně přítomně neuvědomuji, že myslím a prostě jen myslím; tedy jsem s myšlenkami plně ztotožněn, aniž bych si uvědomoval jejich vznik/zánik) tak je lze paradoxně ztišit myšlenkou další, a sice klíčovým slůvkem "dav", v němž mám obsaženou představu údivu nad tím, že vědomí vůbec nějakým obsahů přístupno je, že není jen "tiché", načež se ho aktivně zkusím rozeznít "davem" myšlenek, představou, že jsem na náměstí hlasů; vědomí se jako na truc ztiší a poslušně vrátí k bdělému vědomí přítomnosti. Jinak ani myšlenka není sama o sobě v meditaci "špatná" (ostatně, kontemplaci je přístupný celek - se všemi obsahy - našeho prožívání! nic není špatné, ani dobré; tyhle koncepty mnoho neznamenají) i jí lze, už ovšem zklidněnou myslí, nahlédnout jako příchozí jev zkušenosti a prozkoumat...trošku jakoby to byl další z příchozích zvuků, ovšem se svébytnou smyslovou kvalitou, jež není ani zvuk, ani zrak. I tak si jde z rozptýlení myšlenkami pomoci jejich nahlédnutím ve smyslu "co to je za zvuky/kdo to mluví?" (mimochodem, nahlédnutí toho, jak nás myšlenky svévolně přepadávají je zajímavý příspěvek k otázce svobodné vůle...nemluvě o implikovaném soucitu, najednou to vidíte; jak všichni žijeme v takřka znásilňujícím, omamném tranzu samomluvy, tužeb, chtění...najednou chápete lidské excesy, většinu času de facto ani nejsme svéprávní)

Ad.: Harris zmiňuje, že sama všímavost je také předmětem všímavosti, přičemž nejde o nic pasivního, všímavost je svého druhu vášeň...až teď začínám chápat, co měl na mysli; dosud jsem se spíš před myšlenkami snažil "zalepit", ale ono je nejlepší se opravdu co nej-uvolněněji a zároveň aktivně otevřít přichozím vjemům; chci říct, rozdíl v přístupu mezi jakýmsi tlumeně zasutým puzením "bránit se myšlenkám" a aktivním "otevřením se" je jako noc a den.

Krásný (plný, intenzivní a současně lehký) je stav, kdy se vedle sebe rovnocenně potkávají vjemy tělesnosti (všimli jste si mírného tlaku v hlavě...nebo pocitu pádu/beztíže, když se soustředíte v propletených prstech rukou, či zkřížených kotnících nohou?) dechu (kolem nosních dírek, práce břicha, hrudi, pocit "čerstvosti" nádechu, klidu a prázdna výdechu, vůní) různých zvuků (včetně konstatního pískotu vysokého C "na pozadí"), nebo třeba zvláštně tekuté, fraktální stínohry na sítnici zavřených očí a tu a tam se vynořivší myšlenky jakoby v jednom závojnatě se prolínajícím toku (přítomnost je plná...pestrých kvalit; není v ní "hlucho") jenž prochází bezčasou průzračností vědomí. Nejde o nic úporného ani rozumového, v podstatě jste mrtvola, které se to všechno jeví, aniž zasahujete. Hlína vystavená vědomí. Jako spouštěč tohohle vhledu se nabízí golem, ale funguje mi "dead man walking", nebo "scéna/jeviště".

Mimochodem, jak mi meditace přišla zpočátku pracná, a ona svým způsobem pracná je (i pocit "pracnosti" lze ale nahlédnout jako vjem, který takto nahlédnut mizí), tak jsem si v ní našel skutečné zalíbení (coby ex kuřák jsem např. vždy tiše trpěl, když si kolegové dopřávali rauchpauzu a já nevěděl kam se vrtnout, teď tyhle chvíle vítám; promedituju si je...paradoxně je to, když vedle vás někdo mluví, snazší s otevřenýma očima; prostě fixujete bod a sledujete jej, jakož i případný pohyb v zorném poli) ona fakt baví; zatím pokaždé vždy nějak nově překvapí...a to jak "při", tak i "po"; zrovna nedávno jsem, asi i v souvisloti s jednou pasáží v knize, dostal chuť na vanilkovou zmrzlinu...a nahlédnutím toho chtění, jsem ucítil její vůni i chuť, pokračoval jsem a ochutnal, dal si lžíci virtuální zmrzliny! Následná kratičká kontemplace hladu vedla ke zjištění, že jde o svým způsobem příjemný pocit "nenapěchovanosti" a taky že je mi příjemné slinění...jindy mi zas při chvatném nalévání čaje tento vyšplouchl z hrnku a ještě než mi mysl stihl zaplavil pocit otrávení, tak jsem zahlédl měňavý tvar toho šplíchance ještě když byl ve vzduchu; docela jako dítě, když dupne do kaluže...nebo jsem, coby nositel mnohodioptrických brýlí, zjistil, že když si je sundám, tak vidím okouzlující, mlžně mázlou impresi; normálně, když tak před spaním činím, se na obraz nesoustředím, vždyť jen špatně uvidím, tak proč tomu věnovat pozornost? Zkrátka se mi v globálu daří žít víc přítomně (+ splývat s tempem činnosti a prožívání jenž se ani neloudá, ani nespěchá) a jevy nahlížet jak jsou...hmm, už se těším na nějakou pořádnou bouřku. Jen ještě jedna věc. Nehrotit. Ze začátku jsem byl dost rozladěný, že nabytou pozornost při návratu do "normálu" hned pouštím; no a co, klídek, naopak mějte radost z toho, že si v průběhu dne častěji a častěji uvědomujete, nijak sebemrskačsky (resp. i tenhle pocit lze nahlédnout a jako takový jej nechat odejít) že jste ztraceni v myšlenkách, což skýtá samo o sobě možnost zastavení se a odstupu. Trošku jako když klimbáte, něco se vám už začíná zdát a vy se proberete. Současně je dobré podotknout, že cílem není udělat ze sebe nemyslící stroj, který vše nechává být. Život stojí úsilí, námahu a přemýšlení, přičemž meditace je příruční způsob, umožňující nám nahlédnout, že to není jediný, už vůbec né nutný a pravděpodobně ani původní modus bytí a že z něj lze kdykoli vystoupit; už jen vědomí téhle skutečnosti je nesmírně úlevné---

Pak jsem Samovi láteřil za jistou nekoncepčnost, kdy místo aby pokračoval s praxí, tak na vás dost halabala valí neurovědu, psychologii a fyziologii stran vědomí a iluzornosti já (jež je na konci jí věnované kapitoly brilantně ztvárněno optickou iluzí čtveřice černých kruhů s výsečí, mezi nimiž na stránce zdánlivě vystupuje bílý čtverec) A neříkám, mnohé poznatky zajímavé byly (stěžejní úvaha tkví v záhadnosti vědomí; nervová soustava skýtá, podobně jako počítač, vše potřebné k záznamu a zpracování dat, ale nic nevysvětluje, proč bychom si jich my, nebo zvířata, měli být vědomi, proč jsou data předmětem vědomí, proč se nám jeví? je dráždivé, jako i fascinující, že to "nejbližší", to jediné nezpochybnitelené, totiž, že se nám něco vědomě jeví, je v konci mimo pochopení, neboť se nachází v hájemství čirého prožitku...namátkou dále nejde nezmínit skutečnost, že při rozpojení hemisfér dochází i k zdvojení vědomí, která o sobě navzájem nevědí a vykazují odlišné "behaviorálně-preferenční" rysy v souladu se specializací té které hemisféry...nebo mi třeba, i vzhledem k praxi, přišlo zajímavé, že meditace není v jistém smyslu zas tak odlišná od pohroužení se např. do tvůrčí činnosti; takto zaměřené vědomí se totiž nerozptyluje ze své podstaty ne-přítomným já - jež má zálibu ulpívat v "co bylo, co bude, co chci, nechci, libosti, nelibosti atd." - a je cele věnováno okamžiku přítomného bytí, jež na "já" úplně zapomíná; což potvrzují i neurologické studie ne/aktivity kolem "sítě defaultního nastavení" při meditaci a práci vs. "lelkování"...jen bych ještě pro zpřesnění dodal, že meditace sice pohroužením se do přítomného bytí je, ovšem při bdělém vědomí o tomto pohroužení se...což je oproti pohroužení se do činnosti, kdy je člověk tak úzce fokusován, že nevnímá nic jiného a je "duchem nepřítomen", velký rozdíl; meditujícího člověka nevylekáte, vnímá vše, včetně vašich kradmých kroků;-) jenomože byly podány tak otřesně důsledně-technicky-popisným jazykem, že jsem musel některé věty obracet natřikrát, než mi došlo o jak základních věcech hovoří (místy jsem si při druhém čtení pomáhal anglickým originálem a zjistil, že něco je prostě chybně přeloženo! např. Sparrowův pokus s přerušením křížení optického nervu u koček, či matoucí popis rozřešení Parfitova "teleportačního" paradoxu...metaforu s poškozeným rádiopřijímačem pak nechápu ani v jedné verzi; neví někdo?) ...a navíc už jsem netrpělivě (vhled jsem tu neaplikoval:) vyhlížel další praxi.

A ta přišla. Ve čtvrté kapitole "meditace" Sam rozčísne nedualitu vědomí (tj. neexistence "já") naprosto fenomenálně. A sice negraduální praktikou náhlého vhledu (je jich tu víc, ale tahle mě dostala) jistého Tulku Urguyena jíž lehce přeformuluju a doplním o popis vlastní zkušenosti.

---Tady bych vás zarazil. Pokud jste předtím nezískali onen v úvodu popisovaný vhled skrz meditaci všímavosti, tak možná narazíte a prostě se zavřete; řeknete si "no a?" Jak jsem Samovi zprvu láteřil za nekoncepčnost, tak si naopak myslím, že celá kniha čekala na tenhle moment; nejdřív vás přímo vyzvala, a opakovaně dala čas k ozkoušení si meditace všímavosti, přičemž vás mezitím podusila intelektuálně náročnou činností vztahující se k tomu, co se chystá rozbít (já) a nakonec to do vás po vší přípravě napere.

Jen vás ještě speciálně na tomhle místě poprosím, netahejte mě za slovíčka; zájmena jsou nevyhnutelný jazykový úzus, a v momentě, kdy "já" neužívám ve smyslu subjektivního pocitu/představy nějaké nezávislé-nadřazené-řídící entity, k níž vjemy teprve proudí (ve skutečnosti je tomu přesně naopak; právě v jejich reji se pocit "já" teprve zhmotňuje - v tomhle smyslu je mysl demiurgem, "sebe-generátorem/projektorem"! - a ruku v ruce s "totemizací" této iluze se do proudu vjemů mísí i tanečníci strastí - ať už minulých, či budoucích - jenž nakonec ve jménu "já" tento proud i ovládnou) nýbrž jej užívám jako gramatického prostředku k rozlišení osoby, pak je vše v pořádku. Stejně jako je v pořádku, ba je to nutné, vyvinout si zdravou integritu/osobnost a s ní související implikace. Když mluvím o iluzorním "já", mluvím o "majetnickém pocitu" (jenž snad může mít základ v pudu sebe-záchovy, v ohrožení, jenž pociťujeme, když si uvědomíme, že se na nás někdo dívá?) který je sám o sobě jen dalším obsahem vědomí na úrovni pocitu, či myšlenky; nikoli nějakou řídící entitou za "oponou všeho".---

Nuže; rozhlédněte se po místnosti, v klidu dýchejte, chvíli ji pozorujte...a pak prostě svou pozornost obraťte dovnitř, na své já. Máte? Rohodující je ten první moment, uvědomte si, co konkrétně se ve vašem prožívání dělo. Zkuste znovu, rozhodující je ten první moment. Není to nic "velkého" jde jen o to, ten moment chytit. U mě šlo o okamžik bezděčného údivu "cokdejak?" v jehož přirozené zmatečnosti se křišťálově jasně zjevila neexistence onoho já...a jelikož ani nebylo kam pozornost obrátit, tak jsem si uvědomil, že jsem celou dobu jen dál viděl onu místnost; a ta jakoby se otevřela do "mě". Byla v tom sounáležitost, která s sebou občas zatřepotala už i při meditaci všímavosti; přerývané tušení toho, že jsou jen obsahy v jednotě vědomí, nic víc. Bláznivě krásné.

Ve smyslu sounáležitosti a jednoty funguje obdobně i metoda "bezhlavosti" od Douga Hardinga, kdy se prostě chcete podívat na svou hlavu....můj konkrétní chvilkový vhled je, že končím rameny a nad nimi se vznáší vědomí s jeho obsahy, zkrátka vše co vidíte, slyšíte a myslíte je jen tak zavěšené v prázdnu...momentálně je to teď pro mě účinnější spouštěč, než metoda předchozí; ta zas ale na první dobrou zabrala líp, vyberte si.
Každopádně tyhle metody na mžikové zjevení neexistence já jsou zcela kapesní a kdykoli opakovaně použitelné!

V posledním kroku pak Sam sjednocuje blahodárně smířlivý přístup akceptace (tj. přijímání jevů jak jsou) s určitým "výkonnostně-etickým" drivem, když upozorňuje na paradox přijetí; kteréžto přijetí nemůže znamenat bezvýhradnou akceptaci nespravedlnosti a bezpráví, vlastních nedostatků (osobnostích, jako i vztahových) či nevyužití potenciálu; nechť je nám meditace útěchou v přijímání výzev plynoucích z těchto implikací. Zajímavá douška, kterou meditační praxi zasazuje do kontextu funkčního modelu žití v reálném svět...v podstatě jde o podvod na osvícení, ale raději budu nechávat své já střídavě ožívat (aby se mohlo identifikovat s prospěšnými touhami) a střídavě ho umrtvovat (abych se zbavil těch zlých a zároveň mohl tišit strázně na cestě za těmi lepšími) než si s kelímkem sednout na karton a kašlat na svět. Tohle bylo od Harrise moudré, neboť, dovedeno do důsledků, nepropaguje nic jiného, než návod na odpoutání, odvezdání se. I když co já vím, možná se kdejaký indický bezďák cítí líp, než většina z těch, co se plni sebe sama ženou za nějakými vidinami kolem něj. Faktem ale je, že tento svět stojí na invenci, produkci, spotřebě a individualistické psychóze tomu podřízené. Cokoli by se proti hybné síle takto společensky manifestovaného a všemožně podporovaného ega chtělo nějak fundamentálně vymezit, bude převálcováno; nezbývá, než se rozkročit mezi oba světy a brát z nich to nejlepší.

K*I*L*L*E*R

PS: Jo, a poslední kapitola se věnuje falešným guruům a drogám. V podstatě jde o to, že psychedelie (btw, zrovna teď, v září, lezou po všem miříkovitém fantasmagoricky zbarvené housenky otakárka fenyklového;-) může pomoci tápajícím s přílišně ukotveným/rigidním vnímáním prolomit bariéru této bytostné ukotvenosti (hmm, snad i pár dávných seancí při poslechu "Lucy in the Sky with Diamonds" může za to, že se mi bublinou povedlo projít relativně lehce...a nemyslím, že bych si lhal do kapsy; na rovinu, po téhle dlouho odkládané knize jsem sáhl v nouzi nedávné epizody těžké tělesné, jakož i s ní spojené, duševně sebezpytné trýzně a po překonání jistého přirozeného odporu nastala úleva zcela hmatatelná; jakože i kdyby šlo o "pouhou" autosugesci, tak jde o subjektivní zázrak srovnatelné úrovně...kdo ví, třeba mi fakt ruplo v kouli, jen abych se moh vygumovat a umožnit si tuhle formu úniku, ale jak říkám, v mediatční praxi s chutí pokračuji - nejde o povinnost, kterou se musím prodřít, či si jí odbýt, naopak, stočit vědomí k bdělému vnímání přítomnosti je příruční lázeň v níž se lze chvílemi přerývaně rozpouštět a současně nahlížet jevovost jak je - a zdá se, že klid i vhledy se zjemňují a tříbí; samozřejmě ne vždy se "do toho" vpravím - resp. vpravím, ovšem do různé "hloubky" - ale to taky nevadí, každá má své, nehrotím; za prošlou krizi jsem moc rád, jinak bych si Spiritualitu jen přečetl a praxi nechal na papíře, což by byla ztráta, kterou si teď ani neumím představit) a co se guruů týče...na cestě může být prospěšné mít průvodce, ale o čem tu hovoříme jsou vhledy přístupné každému a zpravidla by měla stačit sada praktických instrukcí k jejich objevení vámi samými. Rozhodně není třeba někomu platit horentní sumy, aby vám ukázal, co už v sobě máte. U mě jde Samovi všechen vděk za praktickou iniciaci a horentní sumy za koupi knihy nelituji. Obratem jsem si jí přečetl znovu; pozorně a jinýma očima.

Kniha Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení neurovědce, filozofa a proslulého skeptika, autora řady bestselerů Sama Harrise zkoumá podstatu vědomí, vysvětluje jak nejlépe meditovat a varuje před pochybnými guruy. Otřese větš... více

Komentáře (0)