Kuše, sekera, meč... Čím budu vraždit dál?

recenze

Loutkář (2014) / Thanyss

Takže své choutky po ledovém čtení jsem uspokojila Kazatelem, ale ještě mě úplně neopustila chuť na detektivní příběhy. A abych pořád nečetla to samé, sáhla jsem do jiného soudku a požádala Loutkáře o výlet do Braniborské marky roku 1782.

Kdože je ten loutkář, o němž mluvím? Inu, nadaný břichomluvec osaměle putující krajem. Eh, řekla jsem osaměle? To není tak docela pravda. Juliuse Klingenthala na cestách doprovází vcelku veselá cháska čítající hradní paní, děvečku, rychtáře, žoldnéře, námořníka a sedláka. Ti všichni mají společné to, že promlouvají ústy Juliuse. Jsou to totiž loutky.

Při jedné ze svých cest, kdy se loutkář vrací na přezimování do městečka Steinfurth, potkává Alenu. Krásnou dívku, která si na živobytí vydělává jako plačka – utěšuje pozůstalé pomocí písní a modliteb. Společně pak vstupují do města, které je vzrušeno nedávnou událostí. Místní významný muž byl zavražděn. Někdo jej nemilosrdně přišpendlil střelou z kuše k zárubni dveří a nechal ho umírat dlouhou a bolestivou smrtí. Takové věci se přeci jen nestávají každý den.

Nu, a těch mrtvol nám postupně začne přibývat. Jako další v pořadí je místní rybář. Někdo jej podrobil nedobrovolné amputaci horní končetiny, omráčil a shodil do Labe. Bez ruky a v bezvědomí se plave opravdu velmi těžko. Vyšetřovatel Rüterbusch je v úzkých, touží rychle dopadnout pachatele, jenže jeho (ne)schopnosti mu to příliš neumožňují.

Zatímco se tedy vrchní vyšetřovatel zabývá tím, jak z nevinného Žida vytáhnout na mučidlech přiznání, skutečný vrah nezahálí a pokračuje ve svém řádění.

Mistr Klingenthal, který se také dostává do podezření, namáhá své mozkové závity otázkami, kdo by mohl být schopen tak krutých činů a tak se pouští do pátrání na vlastní pěst. V tom mu pomáhá Alena i pastor Matthies, u kterého je Julius s Alenou přes zimu ubytován.

Jak už jsem se zmínila, mrtvol přibývá, každá z nich je zavražděna jinou zbraní a kromě toho, že se jedná vždy o muže, nemají na první pohled nic společného. Chichotající se přízrak se potuluje nočním Steinfurthem a hledá své další oběti. Nikdo netuší, kdo by mohl být další.

Wolf Serno se s vraždami moc nepáral a pro každého nešťastníka si připravil originální odchod na onen svět. Čtenáře neušetří ani barvitých popisů místa činu a k tomu se ještě naučíte něco o tehdejších zbraních. Jo a nesmím zapomenout i na trošku toho útrpného práva v praxi. Pro oživení se na chvíli ocitnete i v blízkosti vraha a budete moci nahlédnout do jeho mysli. Přesto jsem celou dobu neměla vůbec ponětí, kdo je pachatelem. Každou chvíli jsem podezírala někoho jiného. No a stejně jsem to neuhodla…

Loutkář má dobrou atmosféru, a přestože to nebyla kniha, která by mě doslova přibila k židli, těžko jsem ji odkládala, protože se četla skoro sama. Závěr mě překvapil a to oceňuji, někdy mám právě u detektivních příběhů problém s celkem předvídatelnými konci. Loutkář si jde svou cestou, téměř celý děj se točí kolem vražd, i když se autor pokoušel zapojit do příběhu i nějaké to milostné vzplanutí mezi hlavními hrdiny, přišlo mi to takové nevýrazné a v celkovém vyznění naprosto upozaděné, pro mě navíc nepříliš zajímavé.

Takže pokud si rádi čtete knihy, kde se vraždí jako na běžícím pásu, ale už máte poněkud omrzlé prsty ze severkých krimi, dejte šanci Wolfu Sernovi a jeho Loutkáři. Přinesou příjemnou změnu.

Braniborská marka v roce 1782 Jako každý rok se břichomluvec Julius Klingenthal vydává do městečka Steinfurth – spolu se svými loutkami, které pro něj znamenají mnohem víc než pouhé neživé figury. Na cestě se setká s tajuplnou Al... více

Komentáře (0)