Lidé jako Stanton Carlisle se vyskytují nejen v románech, ale i v reálném životě. Nenechme se jimi ovládnout!

recenze

Psychothriller? Horor? Mysteriózní drama? Či snad gotický román? Jistě, Ulička přízraků je takříkajíc „od každého něco“, pozorný čtenář však zároveň jaksi podvědomě cítí, že tady jde o jedno z těch výjimečných literárních děl, u nichž se všechny snahy o přesné žánrové zaškatulkování míjejí účinkem. Proč tomu tak je? Mám za to, že tím hlavním důvodem je vícevrstevnost (vím, to slovo zní trochu neohrabaně, ale žádné výstižnější mne nenapadá) takovýchto knih, resp. příběhů, jež se v nich odehrávají. Měl jsem již možnost některé z nich recenzovat (konkrétně např. Gustav Meyrink: Golem, Steven Price: Ve svitu plynových lamp, Donna Tarttová: Tajná historie) a všechny měly společné právě ono umné prolínání různých „stylů“ a vypravěčských „technik“ při současném zachování jednotící dějové linie. Je evidentní, že Ulička přízraků do tohoto seznamu vybroušených literárních perel plným právem patří – tím nejpřesvědčivějším důkazem je fascinující umělecký zážitek a jeho hluboká a dlouhodobá rezonance ve čtenářově mysli!

William Lindsay Gresham, kterého můžeme po prostudování jeho deprimujícího životopisu charakterizovat jako psychicky labilního jedince, neochotného a možná i neschopného přizpůsobit se nejen běžným společenským konvencím, ale i elementárním morálním normám, si pro svůj slavný román sice zvolil literárně dosti frekventované téma, ovšem mistrně je zasadil do originálních kulis. Jednou z nejtemnějších a současně nejvíce devastujících vášní je touha „hrát si na Boha“, projevující se nejčastěji nekritickým přesvědčením o vlastní výjimečnosti, jež může u exaltované osoby přerůst až v umanutou víru ve „vyvolení“ a předurčení ke specifickému duchovnímu poslání. Jde o věčný faustovsko-prométheovský sen o „ukradnutí ohně“, pro nějž je obětováno naprosto vše včetně toho nejcennějšího, totiž nesmrtelné duše. Dosažení „vyššího“ stupně poznání se stává posedlostí, která dokáže zamlžit rozum, takže člověk ztrácí schopnost sebereflexe a jako uhranutý kráčí vstříc nevyhnutelné zkáze. Hlavní postava Greshamova románu je skvěle vykresleným „prototypem“ právě takového individua.

Nyní trochu odbočím a připomenu, že existují knihy, v nichž se doslova zrcadlí duševní rozervanost jejich autorů. Dovolím si tvrdit, že Ulička přízraků je jednou z nich a že Stanton Carlisle je do značné míry autorovo alter ego, do něhož promítl své bizarní vidění světa. Kabaretní mystifikátor, putující od jedné seance k druhé ve snaze protlouct se životem, si v jednu chvíli uvědomí, že nemusí jen přežívat, ale při troše štěstí a velké dávce drzosti si může zajistit zářivou budoucnost. Nápad založit si vlastní sektu a pasovat se v ní do role gurua (podle hesla „Svět chce být klamán, tedy jej klamejme!“) se ukáže být nečekaně snadnou cestou k popularitě a penězům. Zde si ale dovolím citovat Robespierra: „Peníze jsou odměnou za zločin, ale též trestem za zločin. Jsem chudý, abych nebyl nešťastný!“ Uspokojit nenasytné davy je sice čím dál těžší, nejrůznějšími pseudonáboženskými šarlatány se to navíc v americké společnosti jen hemží, Stanton Carlisle si ale v tvrdé konkurenci dokáže najít a uhájit své místo na slunci. Díky předchozí kariéře iluzionistického podfukáře si totiž osvojil dokonalou znalost davové psychózy, resp. mechanismů, jak ji vyvolávat a usměrňovat žádoucím směrem. Pro své stoupence je nezpochybnitelnou autoritou, sen o bohatství a slávě se stal skutečností, zároveň ale vychází najevo, že maniakální puzení ke stále závratnějším metám se stalo neovladatelným...

Mimořádně sugestivní a svým způsobem „autentické“ vylíčení procesu postupujícího odlidštění opět nastoluje otázku, nakolik se americký autor „převtělil“ do své románové postavy. Odpověď na ni nám patrně zůstane utajena, což ale není žádné neštěstí. Tím, co je opravdu důležité, je především fakt, že tu máme co do činění s mysteriózním příběhem par excellence, v němž je obsaženo nepřehlédnutelné poselství o nutnosti mravně odpovědných rozhodnutí na osudových životních křižovatkách. Křehkost a zranitelnost naší duchovní podstaty si žádá důsledné praktikování etických imperativů – alternativou je degradace člověka na hedonisticky determinovanou bytost bez vlastní vůle...

Ulička přízraků byla napsána v roce 1946 a srovnáme-li ji s většinou dnešní „psychothrillerové“ produkce, nemůžeme nevidět obrovský kvalitativní rozdíl. Současní autoři až na pár čestných výjimek rezignovali na „uvěřitelnost“ svých literárních konstrukcí (o psychologické úrovni jejich tvorby ani nemluvě) a vsadili na co možná nejhrůznější hororové scény a litry prolité krve jako nejjistější záruku úspěchu. Mnozí čtenáři jim na tento lep bezelstně sedají, ti bystřejší si naštěstí uvědomují, že se vlastně jedná o komické parodie na vážná témata. Ulička přízraků tak může sloužit i za názorný příklad toho, jak by měl tento druh literatury vypadat...

Co říct závěrem? Dost mne mrzela neprofesionální redaktorská práce (množství tiskových a gramatických chyb), za pochvalnou zmínku naopak určitě stojí výborný překlad náročného textu v podání Martina Světlíka. A nesmím zapomenout ani na Janu Fikotovou z Albatrosu, která mi velkoryse poskytla recenzní výtisk.

Mysteriózní román, podle kterého byl natočen hvězdně obsazený velkofilm Stanton Carlisle je kouzelník v potulném panoptiku, které lačnému publiku nabízí různé bizarnosti: nejsilnějšího muže na světě, elektrickou dívku i takzvanéh... více

Komentáře (0)