Loutkář

recenze

Příběh muže, který se vrací ve vzpomínkách do minulosti a tím nám vypráví příběh svého života. Vypráví ho ženě jménem Agnes, která pro něj hodně znamenala a znamená.
Hned v úvodu řeknu, že tuhle knihu se mi nepodařilo přečíst celou. Nebylo to ani tak k vůli tomu, jak byla napsaná, ale o čem se v ní vyprávělo. Vezmeme to ale raději od začátku.
Na první pohled vás upoutá obálka. Miluju barevné spojení žluté, červené a oranžové a tyhle barvy vám zde mávají před očima. K tomu modrá silueta muže v klobouku, jak hledí přes pláň k horám vyvedených v právě zmiňovaných barvách. Mě to prostě přitáhlo k sobě hned.
Příběh sám také slibuje zajímavé čtení. Muž chodící na pohřby lidí, které znal jen chvilku nebo se mihli v jeho životě. Setkává se zde se smutečními hosty a rodinami pozůstalých. Pokaždé se dá s někým do řeči a snaží se je zaujmout svým vyprávěním. Oni totiž na něj hledí jako na vetřelce. Jako někoho, kdo by tam s nimi neměl být a tak mají zvídavé otázky. Kdo je a jak znal nebožtíka? Co mu dovoluje být tu s nimi v době smutku?
Bylo to nudné. Přečetla jsem půlku knihy a stále mi nedávalo smysl, co se v ní píše. Hodně se zde naráželo na lingvistické téma a já si připadala jak na hodině dějepisu ve škole. Výklad o vzniku slov v germánském náboženství k ostatním jazykům. Netvrdím, že mě to ze začátku neupoutalo, ale rozbory byly příliš vleklé. Nezachránilo to ani slušné vykreslení některých postav. Já se vlastně nedobrala k tomu, kdo je nebo co je tajemný Pelle a už po tom ani netoužím.
Čekala jsem od knihy něco jiného. Kniha není pro mě, ale jistě si své čtenáře najde. Snad bude příští setkání s tímto spisovatelem lepší.

Akademik a lingvista Jakop je natolik osamělý, že navštěvuje pohřby cizích lidí. Na smutečních hostinách se dává do řeči s pozůstalými. Díky své sečtělosti a jazykové pohotovosti si pokaždé vymyslí příběh, který jej k nebožtíkovi ... více

Komentáře (0)