Loutkář opět v akci

recenze

Loutkářova hra (2015) / Thanyss

Vážně mám ráda detektivky. A historické romány jakbysmet. A když se to spojí dohromady, zní to pro mě jako lákavá kombinace. Wolf Serno a jeho první kniha o loutkáři Klingenthalovi mě zaujala a ve výsledku to bylo dobré čtení. Bohužel nemůžu říct, že by druhý díl splnil má očekávání.

Od prvního Juliova případu uplynuly dva roky a on stále táhne svou kárku s loutkami v životní velikosti od města k městu, předvádí své břichomluvecké umění, aby si tak vydělal na chleba a přitom mu nepozorovaně táhne na padesátku. Až se jednoho dne řízením osudu dostane do Berlína a souhrou všelijakých okolností se stane až před samotným panovníkem Fridrichem Velikým v jeho honosném pruském sídle. A nebyl by to Klingenthal, kdyby mu při opouštění paláce nepadl do náruče umírající muž. A jak zareaguje náš hrdina? Nechá mrtvolu na místě a potichu se vypaří.

Autor nechá uplynout rok a břichomluvce vyšle zpátky do Berlína a Postupimi asi za rok, aby se shledal se svou láskou, plačkou Alenou. A samozřejmě také aby se oba dva opět ocitli ve víru podivných vražd. Kolem drahého Julia a Aleny za podivných okolností umírají lidé ve vysokém postavení a jediné, co je spojuje, jsou žluté rukavice, které mají dotyční navlečené na rukou a skutečnost, že všichni byli členy Collegia Artis, spolku pod záštitou krásné, mladé a bohaté madame de Chattemont. A pravděpodobně to všichni byli špioni.

A nebyl by to náš Julius, kdyby opět do všeho nezačal strkat nos. Lidé, umírající z neznámých příčin, jednoduše dráždí jeho detektivní nos a samozřejmě se rozhodne, že všemu přijde na kloub.

Zatímco v Loutkáři jsme si mohli „užít“ vraždění na milion možných způsobů a vlastně jste tak s jistým napětím očekávali, jakou smrtí sejde následující oběť, v Loutkářově hře jsou všechny vraždy na jedno brdo. Což by sice tolik nevadilo, kdyby ovšem za poměrně krátkou chvíli nebylo čtenáři jasné, jak jsou oběti odesílány na onen svět i skutečnost, kdo jim vystavil jízdenku.

A nepomohlo ani to, jak se Klingenthal kolikrát slepě vrhá do slepých uliček, iracionálně obviňuje třeba lékaře Fridricha Velikého na základě vskutku chatrných důkazů a opravdu „nenápadně“ se vyptává, kde se dá.

Zápletka jako taková mi přišla vachrlatě vystavěná, stejně tak i motiv vraha. Hromada situací zavání násilnými náhodami a lehkým přeháněním. Z celého příběhu se mi tak vlastně nejvíce líbila loutkářova vystoupení, při nichž ožívaly jeho loutky a přispívaly svou troškou do mlýna. A nesmím zapomenout ani na samotného Fridricha Velikého, jehož vykreslení je obdivuhodné. Wolf Serno dokázal tohoto podivínského a rozporuplného panovníka zobrazit vskutku barevně. Zábavnou vložkou se tak stávají Fridrichovy odpovědi na hromady žadatelských dopisů. Ten stařík měl vážně podivuhodný smysl pro humor.

Bohužel tak po finálním resumé musím zkonstatovat, že Loutkářova hra nedokázala udržet laťku předchozího dílu a posunula se tak do průměrných výšin. Nenadchne ani neurazí, čte se dobře, ale nekoná se žádné neuvěřitelné odhalení, protože je vám vcelku brzy jasné, jak to všechno asi je. Škoda, mám dojem, že z toho špionážního tématu se dalo vytřískat mnohem víc než vlažný příběh.

--- V druhém psaní žádala obec v Pomořansku, aby k nim byl vyslán nový farář, protože ten úřadující popírá vzkříšení těla. Fridrich se zamračil a napsal: Farář zůstane. Když nebude chtít v den posledního soudu povstat, tak ať klidně zůstane ležet. ---

LOUTKÁŘ SE VRACÍ! Berlín, anno 1783 Břichomluvec Julius Klingenthal je v šoku. Se svými šesti loutkami se chystá vjet do města, ale náhle je mu protiprávně zabavena celá jeho peněžní hotovost. V nouzi se osobně obrací na F... více

Komentáře (0)