Lži synům

recenze

Lži otců (2012) / herdekfilek

Tom Egeland sepsal ku potěše čtenářstva knihu plnou
rodové zátěže, kde čtyři generace řeší, co řeší prakticky každý. Jak očurat
osud, aby zrovna ta generace, kde čurající přebývá, byla tou nejspokojenější,
tou nejschopnější. Aby se do hrobu šlo alespoň s nějakým tím hodnotným
zásekem do nebeské brány.



Egeland skloubil čtyři styly zaznamenávání
vzpomínek. Od robinzonovského sepisování na kůru stromů, až po posthippiesácké
vykuřování hašiše v objetí lepé ženy. Nutno říci, že se mu vypsání Zeitgeistů
povedlo výborně. Pradědeček žil život, ač na opuštěném ostrově, pod diktátem
gentlemanství, dědeček už důstojnost začínal předstírat, otec předváděl kreace
na neschopnost se usadit v životě a v názoru a syn, autor spisu, už
jen bloudil bezradně světem, využívaje zásluh generací své rodiny. Rapidně
klesající linka „hodnoty“ života, by byla ukázána dokonale, kdyby Egeland
přidal ještě jednu generaci, a to tu nynější.



Bylo velmi zajímavé sledovat synovský obdiv a úctu k otci,
kterýžto se v další části knihy změnil na syna, chybujícího, zoufalého,
neschopného a tolik k vlastnímu otci vzhlížejícího. Vždyť co otec, to
chyba v jinak dokonalém systému. Nejinak je to s matkami, ale těm se
kniha věnuje pouze okrajově, máme patriarchát, nedivme se.


Pokud čekáte napínavý thriller, kterým se Egeland
většinou věnuje, nedočkáte se. V této knize si autor pohrál s fiktivní
rodinnou historií Scottů (ano, také jsem chvíli zvažoval, zda se nejedná právě
o tamty Scotty, no, ty literární, ale nejedná) a to v duchu opravdového
popisování jednotlivých listů rodinného stromu. Zajímavá je mystifikace, kde se
ke knize vyjadřuje i původní, také fiktivní, nakladatelství, kde vás nakladatel
ujišťuje, další náloží mystifikací, že skutečnost v knize zaznamenaná, je
skutečností vpravdě skutečnou, kde můžete na tu chvilku uvěřit, že vše v knize
je do reality vsazené. Ale pouze zeměpisné lokace čerpají něco z reality školních
map světa.



Snad právě proto má lidská paměť takové problémy
udržet i včerejší oběd. Při pohledu na to, co se děje s fiktivním autorem během
zjišťování, že jeho rod nebyl naplněn důstojnými pány s aurou geniality, ale blázny
a zloději, si člověk dvakrát rozmyslí, než sáhne do paměti vlastního dědečka,
aby se náhodou nedozvěděl něco překvapivého.



Pohlédnout na svého otce jako na vcelku hodnotné
prase, to nejednoho zabolí. Ale protože jsme hleděli na své rodiče po dvacet
let dospívání jako na své vzory, jsme ochotni a schopni obhájit i genocidu
vzešlou zpod jejich ramenních kloubů. Je to otec, přes to vlak prostě nejede a
nepojede. Děkujeme pěkně. A matka? I kdyby to byla nejvyhlášenější prostitutka
republiky, uslyšíme jen slova nejvyhlášenější a republiky. Ta prostitutka nám
jaksi uhvízdne do ztracena. Jsou to naši vzoři, pro Boha, jejich životní hnůj
dopadá na naše hlavy, to my ho musíme přetavit na úrodnou půdu, ač ho z valné
části jen přiživíme hnojem vlastním. A tak se kydá z potomka na potomka a
vidle se musí neustále zpevňovat, aby ten náklad smradu nepadl bezúčelně na
silnici a nezačaly se o něj lámat nohy kolemjdoucích.



A tak synové lžou sami
sobě, že jejich otcové byli skloňování dle vzoru Bůh, ne dle vzoru člověk
chybující a v pochybnostech hnijící. Lžou sami sobě, protože pohled na
zbídačeného otce bez možností a schopností, dělá i za syna neschopnou kreaci
výbušného ranního vstávání levou nohou.

Norský bestsellerista v žánru thrillerů s mysteriózní zápletkou přichází tentokrát s rodovou ságou mapující historii čtyř generací mužů z fiktivního slavného norského rodu Scottů. Pradědeček Alexander přežije dvacet let na pustém ... více

Komentáře (0)