Místo obilí, nasypme do sila lidi

recenze

Silo (2014) / Thanyss

A už jsem zase u toho. Znovu se mi do rukou dostává dystopie. Možná mi to nebudete věřit, ale občas zabrousím i do veselejšího spektra četby, přestože pohled na mé přečtené knihy tomu zřejmě moc neodpovídá. I tak si o sobě stále myslím, že jsem veselý člověk. Nicméně tyhle postapokalyptické příběhy pro mě mají své silné kouzlo.

Dystopie jako žánr se v posledních letech těší stále větší oblibě a příběhů na toto téma přibývá. Silo provází silný mediální humbuk, filmová práva jsou už dávno prodaná a na jeho obálce naleznete tu lesklou placku s označením světový bestseller. Za normálních okolností by to pro mě byla známka, že si nemám knihy příliš všímat, jelikož by mi pravděpodobně přichystala zklamání. Jenže zasáhla vyšší moc a já jednoho krásného dne sestoupila do útrob Sila.

Oproti předešlým podobným knihám se autor rozhodl děj směstnat do betonového válce zapuštěného pod zem, v němž žijí a pracují tisíce lidí. Neveselý pohled na vnější svět je zprostředkováván pomocí kamer a projektorů. Zubožená venkovní krajina je zcela pustá, na nebi se prohání černé mraky, v dáli ční do výše zrezivělá torza výškových budov a v neposlední řadě je atmosféra zamořena jedovatými toxiny. Pobyt na čerstvém vzduchu je tak rozsudkem k smrti.

A jak už to tak bývá, je něco shnilého i v útrobách našeho sila. Doposud poklidný život začnou narušovat úmrtí, ať už dobrovolná nebo násilná. Co vedlo manželský pár k dobrovolnému opuštění bezpečí sila? Náš příběh totiž začíná osudy Allison a šerifa Holstona, kdy nejprve mladá a nadaná žena objeví fragmenty starých informací, jež měly být dávno smazány ze všech harddisků. A nakonec se prakticky dobrovolně odsoudí k nejvyššímu trestu – čištění.

Ve speciálním obleku je vyslána na povrch, aby očistila čočky venkovních kamer, snímajících okolí. Přestože jí venku zbývají pouhé minuty života, vypadá šťastně. Po ukončené práci se vydá na nejbližší kopec, na jehož úpatí klesá mrtvá k zemi. O tři roky později ji dobrovolně následuje její manžel, šerif Holston. Věděli ti dva snad něco, co ostatní ne?

V nejspodnějších patrech mechanického oddělení, uprostřed mastnoty, oleje, nafty a obřích strojů se pohybuje Jules, krásná žena, kterou si dosavadní starostka vybrala jako novou šerifku. Bohužel tak trochu za nesouhlasu vedoucího IT oddělení. A tak než se nadějeme, umírá nám starostka, krátce na to zástupce šerifa a Jules se ocitá sama uprostřed všech těch záhadných úmrtí a podivných stop, jež vedou do srdce sila – do 34. podlaží, kde sídlí IT.

Nu, a jelikož je naše hlavní hrdinka zvědavá a inteligentní, řádně se ve všem začne šťourat a než se stačí ve své nové funkci rozkoukat, už ji navlékají do obleku čističe v přechodové komoře a chystají se jí poslat na smrt jako jejího předchůdce. Nikdo ovšem netuší, že tímto se rozpoutá bouře událostí.

Dostala mě promyšlenost sila, kdy na více než stovce podlaží je umístěno vše, aby pod povrchem země dokázala fungovat samostatná komunita. A to ne pár let, ani desítky, nýbrž stovky a stovky let. Silo je samostatná jednotka, která ve spodních patrech těží rudu a naftu, je vybavena nemocnicemi, hydroponickými farmami, byty, školami, výrobními závody i bazary a obchody. Populace sila je přísně regulována, ženy mají implantát, zabraňující početí, neschválené styky mezi muži a ženami jsou zakázané, stejně jako sebenepatrnější zmínky o tom, co je venku. Buřičstvím si koledujete o fešný čističský obleček a roztomilou procházku po okolí. Po venkovním okolí.

Co způsobilo, že bylo lidstvo zahnáno do podzemí? Kdo otrávil atmosféru a spálil veškerý život na planetě? Jak dlouho budou ještě lidé nuceni žít mezi betonovými stěnami? Jsou příběhy v dochovaných dětských knihách pravdivé? A je toto silo na celém světě jediné? A kdo a proč ho vybudoval?

Dobře, musím přiznat, že Silo si tu popularitu zaslouží. Je to slušně napsaná žánrovka, děj odsýpá a přitom není zbytečně překombinován. Čtenáři se dostane vše, co žádá. V knize najdete tajemství, zpustošenou planetu, zatracenýho hajzlíka, co ví pravděpodobně víc než ostatní obyvatelé sila, vzpouru, boje, smrt. A ano, i ta lovestory se tu najde, díkybohu decentní a stravitelná, nepůsobící jako sladká šlehačka vzhledem k okolnímu dění. Líbilo se mi, že příběh nebyl nijak předvídatelný, i když ten konec se, pravda, očekávat dal. Mohla bych podotknout, že mi v knize chybělo vysvětlení několika věcí, třeba jak dlouho dokáže jeden ropný vrt zásobovat silo s tisíci obyvateli (autor se nezmiňuje, že by lidé využívali i jiné energetické zdroje) nebo jak je řešena výroba kyslíku, když venkovní vzduch je zcela nedýchatelný. Ale to jen taková rejpavá na závěr, aby se neřeklo, že pořád jen chválím.

---„Co dělají semena, když je necháš příliš dlouho uložená?“ otázala se.
Zamračil se.
„Hnijeme,“ řekl. „Všichni. Kazíme se tady dole a hnijeme tak důkladně, že už nikdy nevyklíčíme.“ Zamrkal a zvedl k ní hlavu.
„Nikdy už nevyrosteme.“---

V silu pod zemí, zamořenou jedy, se ukrývají lidé: naučili se tu žít, milovat se i umírat. Jednou za čas je někdo z nich vyslán na povrch čistit senzory. Ví, že se nikdy nevrátí. Ví, že jde na smrt… Po letech udržování křehké rovn... více

Komentáře (0)