Mokrý sen všech ajťáků s duší Jamese Bonda

Módní vlna severského románu mě z větší části míjí, dosud jsem nepřečetla víc než stranu z Larssona a zbylí autoři i s jejich díly se mi až na výjimky pletou dohromady. Tím neříkám, že to nestojí za přečtení.

V každém případě z toho, co vím, bych řekla, že Anders de la Motte je severský jedině původem. Určitě, dá se polemizovat o tom, jestli píše lépe nebo hůře než jeho skandinávští kolegové, ale z toho nic nevzejde, připadá mi to mimo mísu. Vytvořil si svůj styl, našel svá témata, zápletka jeho románů třebas i je kriminální, nicméně žánrově je úplně jinde – cyberpunk přítomnosti, absolutní popart, mokrý sen všech ajťáků s duší Jamese Bonda.

Možná tak nějak by to řekl HP.

Tento antihrdina se už na prvních stranách zase namočí do kolosálního průseru, z něhož se několikrát spíš díky štěstí než rozumu vyhrabe, jen aby do něj vzápětí zabředl nanovo. Prostě opět jedna šílená jízda, z Dubaje do vlasti, z pouště na stockholmský hřbitov zvířátek. Anna Argosová, ta sexy kost, co včera Henrika složila na lopatky v příjemném chládku luxusního hotelového pokoje, leží v písku a to, co z ní zbylo, si odnášejí supi. Henrik je hlavní podezřelý. Někdo to na něj hodně šikovně navlékl.

Mně se Buzz líbí – ačkoli jsem zpočátku měla pochybnosti, nakonec rozhodně nezklamal. Styl vyprávění je tady neméně šťavnatý než v první části, nechybí klasicky provokativní Henrikovy hlášky, přesně načasované citace z kultovních filmů, ani decentní vulgarismy na těch správných místech.

Na maličkém prostoru načrtne Anders de la Motte absolutně rozkošnou scénku setkání bohaté, trochu hipisácky ulítlé Anniny sestry a Henrika, který se k jejímu ne zas tak vzdálenému příbytku plížil asi tři hodiny ve snaze zbavit se za použití nejrůznějších geniálních triků případného pronásledovatele. Jasně, že ho čapnou hned, co dámě zamává na rozloučenou. Tak ta obchůzka po cyklostezce asi nikoho nezmátla, že...

Možná je to tím teplým podnebím v úvodních částech, tou kvalitní marihuanou z arabských zemí, možná tou šílenou honičkou, každopádně vzpomněla jsem si na Divochy od Dona Winslowa, jeden z mých nejlepších čtenářských zážitků loňského roku. Kdybych už měla srovnávat, asi spíš s tímto než s takzvaným severským krimi.

Jo, neví moc o sobě, v té chvíli.

Sestřička Rebecca tam znovu sehraje svou důležitou roli, nicméně jako předtím, je ta vážnější, zodpovědnější, a tím pádem sušší než její nemožný bráška.

Co nemůžu opomenout – Hra tady sice ustoupila do pozadí, nahradilo ji však něco úzce souvisejícího, a Motte to má zase naprosto geniálně promyšlené. No, obávám se, že to není tak celkem smyšlenka, a možná jsem naivní, když tady píši, že se obávám. Některé věci tímto způsobem určitě fungují, tím jsem si jistá. V každém případě díky této knize asi budete chvíli hodně paranoidní, pokud jde o používání internetu, byť by to byl jen „obyčejný“ prohlížeč jako Google.

Takže – enjoy!