Moře klidu ve skutečnosti neexistuje – je jen pouhým stínem na Měsíci
recenze
Moře klidu (2013)
/ Wish
Anotace:
Osamělý kluk. Citově křehká holka. A zázračná síla druhých šancí.
Dva a půl roku. Tolik času uplynulo od té hrozné tragédie. Po ní už nic nebylo jako dřív. I z Nastyi Kashnikové zbyl jen stín holky, kterou byla před tím. Teď je rozhodnuta nechat temnou minulost za sebou a držet si všechny lidi pěkně daleko od těla. Tenhle úmysl jí ale vydrží jen do chvíle, kdy se potká s Joshem Bennettem. Je osamělý stejně jako ona. A neuvěřitelně přitažlivý.
Joshův příběh zná kdekdo: všichni lidé, které miloval, zmizeli z jeho života. Teď má sedmnáct roků a zůstal úplně sám. A když je vaše jméno synonymem pro smrt, lidi se s vámi moc nebaví. Až na Nastyu. Ta se naopak Joshe drží jako klíště a postupně se stává součástí každé stránky jeho života.
Táhne je to k sobě, jiskří to mezi nimi stále silněji. Ale zároveň se Josh začíná zamýšlet nad tím, jestli se někdy dozví všechna tajemství, která před ním Nastya skrývá. A vlastně ani sám neví, jestli se je dozvědět chce.
Zpočátku jsem od této knížky nic moc neočekávala. Když mi ji kamarádka nabídla jako oddechovou četbu, která by se mi mohla líbit, začala jsem nad tím uvažovat, jelikož ví, že typické knížky z žánru YA/NA zrovna nevyhledávám. A když jsem si přečetla anotaci o hrdinech, se kterými se život zrovna nemazlil, spolu s názory, že je v knížce dost věcí na zamyšlení, rozhodla jsem si ji přečíst s tím, že pokud bude opravdu tak poutavá, koupím si ji také.
ONA – navenek drsná holka, která už přes rok nepromluvila jediné slovo a ostatní se snaží odradit svým temným vzhledem. Pod slupkou holka se zraněnou duší i tělem prchající před svou minulostí do anonymity nového města i školy. Miluje přemíru cukru v krvi, k životu potřebuje zabijácký běh, peče a sbírá neobvyklá jména.
Přimáčknu se zády co nejvíc ke stěně schodiště a snažím se, abych byla vidět co nejméně. Možná, že když se přimáčknu dost, zmizím úplně.
ON – samotář, jehož neradostnou minulost zná naopak každý, a nikdo se s ním proto raději nepouští do křížku. Žije si ve vlastní bublině smutku a ztráty a okolí příliš na vědomí nebere, protože to ho až na pár výjimek přestalo brát na vědomí už dávno. Je blázen do truhlařiny a starodávných vyřezávaných stolků a nikdy pořádně nepoznáte, co se mu vlastně honí hlavou.
Dívám se, jak bude reagovat, ale tohle je Josh, takže jako obvykle nedává nic znát. Stejně výraz by asi měl i v případě, že by se za dveřmi pářily dvě hyeny.
Hned na začátku mi úplně nesedl styl a chování hlavní hrdinky. Nebyla jsem si jistá, jestli to nebude případ další zahořklé pubertačky, u které by se mohlo stát, že mi stránku po stránce poleze víc a víc na nervy a zpočátku jsem měla raději pohledy Joshe, který mi byl hned sympatický, a bála se, že jich nebude dostatek. Tyhle obavy se ale ukázaly jako liché. Zlepšení přišlo i co se týče stylu, na který jsem si postupně zvykla a čím dále jsem ve čtení postupovala, tím lepší mi připadal.
Kdo čeká zamilování na první pohled, nedočká se. I když tam možná svým způsobem je, klasické zaláskované věty a myšlenky nečekejte. Tihle dva se sbližují pomalu, neobvykle a vlastně z trochu jiného důvodu než je prvoplánově láska, které se oba bojí a brání, i když každý z trochu jiného důvodu. Ji fascinuje silové pole (mrtvá zóna), které kolem sebe Josh má, a do kterého se nikdo neodvažuje vstoupit.
…znovu se ocitnu vedle onoho kluka, v jeho silovém poli. Zajímalo by mě, jak to dělá. Možná bych mohla jeho tajemství odhalit, protože takové pole by se mi nesmírně hodilo. Někdy mám pocit, že je neviditelný a já jsem jediná, kdo ho může spatřit… Ale možná je duchu a nikdo se k jeho lavičce nepřibližuje, protože lidi cítí, že tam straší.
Naopak on si ji všimne právě díky tomu, že na něj doslova zírá, na což není zvyklý. První Joshův vyslovený názor na Nastyu je víc než negativní a buď vás pobaví, nebo pohorší. Mě tedy pobavil.
Já lidi pozoruju hodně. Normálně to není problém, protože na mě se nikdo nedívá… Vím, že je tu nová. A jestli ne, musela přes léto absolvovat nějakou hodně drastickou a nešťastnou proměnu… pamatoval bych si holku, která vypadá jako nemrtvá šlapka.
I ten se samozřejmě časem začíná měnit. Nejdřív se ovšem mění spíše ve zmatenost. Co si taky myslet o holce, která noc co noc chodí do vaší garáže a jen vás mlčky pozoruje při práci, aniž by cokoliv řekla, a po několika hodinách sama od sebe zase mizí?
To si děláš prdel.
To je první, co mě napadne, když mi vchází do garáže už druhý den po sobě… Dneska neváhá. …sedá si do tureckého sedu na zem a opírá se o skříňku.
Vracím se k práci a nejméně půl hodiny oba mlčíme. Já pracuju, ona se dívá…
„Co chceš?“ Zní to drsněji, než bych chtěl, ale takhle je to asi nejlepší. Nic. Úvahy nad tím, co ji nutí sem chodit, mě přivádí k šílenství…
Stále ticho. Netuším, jak dlouho má v plánu zůstat, dřepět tam a pozorovat mě. Je to jako mít v garáži ducha. Mám pocit, jako by mě strašila…
V půl jedenácté můj duch vstává… setřepává piliny z kalhot a pak zase mizí.
Co mě potěšilo, byly zajímavé vedlejší postavy, ze kterých se nakonec vyklubalo něco jiného, než se na první pohled mohlo zdát a odvažuju se tvrdit, že některé z nich by mohly být velmi zajímavé i jako postavy hlavní, nebo by si určitě zasloužily více pozornosti v ději, ať už se jedná o Joshova kamaráda Drewa, dívku jménem Tierney nebo dalšího samotáře Claye, který nekreslí jen pouhé portréty, kreslí lidské duše…
„Na některé lidi mi stačí jedna kresba. Na většinu dvě nebo tři. Na tebe jich potřebuju víc.“
„Pro potřebuješ nakreslit tolik obrázků, abys zachytil jednu tvář?“
„Ale já se nesnažím zachytit jednu tvář. Já je chci zachytit všechny. Většina lidí má víc tváří. Jenže ty jich máš ještě víc než většina.“
Nenajdete zde zaryté klišé romantických příběhů a postavy nejsou jen černobílé. Ani některé reakce nejsou tak lehce předvídatelné a v určitých případech vás překvapí. Co mi během čtení vadilo o něco víc, bylo oslovení „Sluníčko“, kterým častoval Josh Nastyu. Připomínalo mi to Travisovo oslovení „Holubičko“ z Krásné katastrofy, ovšem chápu, že v češtině tyto přezdívky mohou vyznít hůře než v originálu. Navíc v Joshově případě to byla zpočátku ironie, protože Nastya byla všechno, jenom ne „Sunshine“ (pozn. přezdívka v originálu). V českém překladu mě pak také trochu zarážela spisovaná mluva všech postav. Nepůsobí to rušivým dojmem, ale když se nad tím zamyslíte, kolik teenagerů takhle mluví? :)
Moře klidu je emotivní knížka o dospívání, ztrátách, ale i nadějích v lepší dny, poznávání sebe sama i ostatních, o odhodlání se uzdravit. Právě na pocity, myšlenky a úvahy je zde kladen velký důraz. A také na detaily.
Když vám tvrdí, že se všechno seběhlo náhodou, říkají vám tím vlastně ještě něco. Že nezáleží na tom, jestli děláte věci správně, jestli se správně oblékáte a jestli dodržujete pravidla, protože zlo si vám stejně najde. Zlo je velmi vynalézavé.
Řekla bych, že nic v této knížce není náhoda. Vše (i obyčejné jméno postavy) zde má svůj význam a zapadá na správné místo. Pokud hledáte akční knížku plnou více či méně šokujících zvratů, budete zklamáni (u Joshe víte celkem brzy, co všechno se mu přihodilo a u Nastyi se to dá do jisté míry také odhadnout). Je pravda, že něco takového mi původně v knížce scházelo a občas jsem z ní měla rozporuplné pocity. Očekávala jsem to pomyslné „něco“, tajemství odhalené se vší parádou, kterého jsem se bohužel nedočkala. Pravdou ale zůstává, že všechno do sebe nakonec jakýmsi záhadným způsobem zapadlo přesně tak, jak mělo. Příběh si mě opravdu získal a já se od něj nemohla odtrhnout. Po dlouhé době knížka, u které mě deprimoval snižující se počet stran a blížící se konec. A popravdě jsem se ke konci obávala, jak autorka knížku zakončí. Ani na konci nečekejte cukr. Čekejte poslední díl skládačky, kterou jsem i já napoprvé přehlídla, ale o to víc mě překvapila, když jsem si ji uvědomila.
„Je to židle. Přestaň to analyzovat… Udělal jsem ji pro tebe. Je tvoje… A kromě toho je na ní vyryté tvoje jméno.“
„Kde?“
„Podívej se zespodu…“
Sklouzávám ze židle a skláním se co nejníž, abych dostala hlavu pod sedák a mohla se podívat, o čem mluví. Nejde to nepoznat. Do spodní strany sedáku je vyryté slunce.
V tu chvíli vím, že mi nedal židli. Je to pozvánka, přivítání a vědomí, že mě u sebe akceptuje. Nedal mi místo k sezení. Dal mi místo, kam můžu patřit.“
Knížka má skoro 400 stran, což by se mohlo zdát jako zbytečnost, ale ničemu to neubírá. Čte se rychle a velmi dobře. Nezaznamenala jsem přehršle vaty, která vás celé obalí a zadusí svým množstvím. Několik dní nebo i týdnů je zde popsáno krátce v pár odstavcích bez zbytečného natahování. Moře klidu určitě doporučuju k přečtení. Sama se ke knížce jistě vrátím. Popsala bych ji jako ne zrovna typickou knížku zařazovanou do tohoto žánru, s velmi příjemně zpracovanou romantickou linkou, která vás chytí za srdce a možná způsobí, že ve vás zanechá stopu, díky které se vám podobně jako mně nebudete chtít s hrdiny loučit.
Katja Millay: Moře klidu
V originálu: The Sea of Tranquility
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2013
Vazba: vázaná s přebalem
Moře klidu
Katja Millay
Dva a půl roku. Tolik času uplynulo od té hrozné tragédie. Po ní už nic nebylo jako dřív. I z Nastyi Kashnikové zbyl jen stín holky, kterou byla předtím. Teď je rozhodnuta nechat temnou minulost za sebou a držet si všechny lidi pě... více
