Může se nepolepšitelný zvrhlík zamilovat?

Děj se odehrává někdy na počátku 19. století
v Londýně.Evelyna Ruddicková by chtěla nějak pomoci sirotkům.
Proto se rozhodne navštěvovat sirotčinec Srdce naděje. Bez povolení správní
rady ale nemůže nijak vypomáhat. Odhodlaně před radu předstoupí a přednese
svůj návrh. Bývalo by se jí členy rady povedlo přesvědčit, kdyby se neobjevil
sám markýz St. Aubyn, coby předseda sirotčince. Evelyna nestačí koukat, když ji
tento hejsek místo toho, aby ocenil její zájem pomoci sirotkům, vyhání pryč.
Rozhořčená Evelyna se s ním dohodne. Jestli se jí podaří ho nějak
přesvědčit, může si ty „spratky“, jak se markýz vyjádří, navštěvovat kdy chce.
Samozřejmě souhlasí. Vypracuje plán vyučování sirotků a znovu před radu
předstoupí. Když se nezapomene zmínit i o finančním příspěvku, kterým přispěje,
všichni přítomní i neochotný St. Aubyn souhlasí, a však jen s podmínkou
jeho přítomnosti. Zpočátku sleduje její zápolení se sirotky s posměšným
úšklebkem a nijak se jí to nesnaží zjednodušit. Čeká na každou příležitost,
kdy může Evelyně dělat neslušné návrhy nebo přímo svádět, aby si konečně uvědomila
svou naivitu, a že by byla více platná v jeho posteli. Evelyna se snaží
být imunní vůči jeho podmanivému vábení. Když se dozví, že za jejími zády
jednal o zbourání sirotčince, má hned tisíce důvodů ho nenávidět. Aby dětem
udržela domov, s jejich pomocí ho omráčí a zavře do kobky v podzemí
sirotčince. Jakmile si markýz uvědomí, co se stalo, vůbec se neupejpává a
hrozí, že až se odsud dostane, Evelyna uvidí čeho všeho je schopný. Kdyby však
tušili, že se zamotají do osidel lásky, které se tak zpupně bránili…

Evelyna je mladá
rozvážná dívka, přesto se nechová tak, jak konvence společnosti vyžadují. Místo
nudných politických čajových dýchánků, které pořádá její teta ve svém domě, se
ráda věnuje něčemu užitečnějšímu, co může pomoci chudým lidem. Její bratr, hnán
politickými ambicemi kritizuje zapálení, s kterým se žene za svými pošetilými
sny. Když si Evelyna vytyčí cíl pomáhat chudým dětem bez rodiny, ví, že by její
počínání bratr zase komentoval slovy ve smyslu, že pro mladou, dosud
neprovdanou dámu je nevhodné, aby pobývala sama v takovýchto prostorách,
se proto rozhodne sirotky navštěvovat tajně, aniž by nějak ohrozila bratrovu
šanci dostat se do parlamentu. To se ovšem přepočítala. Její smělé plány naruší
temperamentní markýz. Tento muž s poněkud volnými mravy na Evelynu působí
protichůdnými pocity. Pochybuje o tom, že ho má vůbec někdo rád. Evelyna ví, že
by se nechvalně známému markýzi měla vyhýbat. Kdyby někdo zjistil, že se
vyskytuje v jeho blízkosti, byla by její pověst zničena a šance na výhodný
sňatek by se stala nemožnou. Jenže ji k němu táhne něco přitažlivého, čemu
nejde odolat…

Neblaze proslulý, vysoký a ďábelsky pohledný
zvrhlík. Tak by se dal jednoduše popsat Michael Halboro,
markýz St. Aubyn. Mezi londýnskou smetánkou je přezdíván jako Svatoušek, což je
více než ironické, protože co se té jeho svatosti týče, tak ta je více než
pochybná. Když se vezme v potaz jeho osoba, tak je to nenapravitelný
hříšník a sukničkář. Není mu zadost zaplést se pomalu do každého skandálu, co
Londýn provází. Nejenže mu to nevadí, on si přímo na své nehorázné pověsti
zakládá. Všechny urozené dámy a nejen ty mu leží u nohou a touží se dostat do
jeho náruče, což sám dobře ví. Avšak v jedné z nich se mýlil. Půvabná
Evelyna není jen tak ledajaká dívka ke svádění. Když přijde do jeho sirotčince,
který k vlastní smůle a z matčina popudu zdědil, považuje ji za
slečinku, která hledá povyražení, aby zahnala nudu, a proto ji nenapadlo nic
jiného, než se věnovat dobročinnosti. Taky že je pěkně otrávený, když zjistí,
že to myslí Evelyna smrtelně vážně. Jelikož ho zrovna nepronásleduje žádný
z rozběsněných manželů jeho milenek, začne věnovat pozornost tomu, jak
se jí co nejrychleji zbavit. Avšak k vlastní radosti se mu Evelyna začne
až moc zamlouvat a jeho jediná myšlenka je na to, jak ji přesvědčit, že není
takový ničema, za jakého ho všichni považují, a že se jí podařilo něco, co
dosud žádné ženě ne…

Když jsem knihu začala číst, můj první dojem nebyl
právě moc pochvalný. Trošku jsem se ztrácela a pořádně nevěděla, o co tam jde,
což vlastně ani vada není.  Stává se
často, že chvíli trvá, než se do příběhu procítíte a souzníte se s postavami a
pochopíte, jak jednají, a proč se to tak děje. Mé ukvapené hodnocení se však
zdálo zbytečné. Po několika dalších stránkách se utvrdilo, že kniha není vůbec
nudná, ale je plná mnoha zajímavých momentů s nečekanými osudy, protkanými
nedorozuměními a hlavně láskou. Při bližším seznámení s postavami, jsem
pocítila zdárné tušení, že jejich příběh bude vzrušivý a poutavý. Evelyna, jako
slušná spořádaná dívka představovala pro Svatouška výzvu. On, jako muž činu,
poddávající se okamžitým podnětům, které se mu nabízejí, nemohl takovou kořist
nechat uniknout a ani já jsem si nemohla nechat uniknout kousek z jejich
života. Jelikož mám ráda příběhy takovéhoto typu, kdy normální holka potká
arogantního zpustlíka s hodně domýšlivým chováním, bylo jasné, že se od
knihy jen tak neodtrhnu. Ale na každém se najdou chyby. Kdybych byla Evelynou
okamžitě skočím po návrhu Svatouška a kašlu na všechny konvence, které ji svazují.
Chápu, že v té době byla pro dívku nejdůležitější její počestnost a
pověst, přesto by nebylo na škodu si trochu užít. A stejně. Svým touhám
podlehla tak, jako tak a rozumem se řídila jen zřídka. Když si ale vezmu do
parády Svatouška, ten byl prostě úžasný. Svou roli chlípníka splňoval se vší
vehemencí. Nejvíc se mi na něm líbilo, jak dokázal šokovat okolí svým svérázným
způsobem života a v každé situaci našel pohotové poznámky a odpovědi. Přes
svou zaujatost a snaze vyhnout se lásce, se mu to nepodařilo. Pod Evelyniným
vlivem se začal měnit. Jediným mávnutím proutku už to nebyl muž, který si ve
Sněmovně lordů tropí žerty z postarších gentlemanů a nebere ohledy na city
ostatních. Nejdůležitější se pro něj stalo, jak Evelyně dokázat svou napravenou
duši. Tož pro mě byla ukázka toho, že i nenapravitelný sukničkář se muže
napravit a poddat se citům, které tak striktně odmítal. Avšak za všechny ty
události se pro mě stal vzorem vší hříšnosti. Teď když vím, co všechno je
možné, nic mě neodradí si knihu číst stále dokola. A co se týče mého duševního
rozpoložení, kniha ve mně po přečtení zanechala příjemný pocit z něčího
šťastného konce, který mě snad taky čeká. Moje názory jsou asi takové, že to
byla první kniha, díky které jsem začala věřit v dokonalou lásku, která je
přes všechny nesoulady doby a kritiky nepřejících lidí možná…