Návrat z temnoty

recenze

Návrat z temnoty (2013) / Nikolaoss

Na knihu jsem narazila náhodou v antikvariátu, kde mě upoutala obálkou, která je jednak moc pěkná a taky na omak příjemná. Z anotace jsem byla trochu rozpačitá, protože psychologické thrillery nepatří úplně do mého okruhu zájmů, ale nakonec zvítězila zvědavost a knihu jsem koupila. A bylo to březnové knižně-nákupní rozhodnutí číslo jedna!

Kniha si mě připoutala už prologem, ve kterém paní autorka popsala, jak to všechno začalo – únosem třináctileté holčičky z letního tábora. Ale vypráví to někdo další, nějaká třetí osoba, která povídá hlavní hrdince Angie, co se stalo. A pak se najednou ocitáme v první kapitole, o tři roky později. Angie stojí na cestě vedoucí k jejímu domu a nic si nepamatuje. Tři roky zmizely, ona je najednou doma, neví, kde byla a nejdříve odmítá uvěřit tomu, jak dlouho byla pryč. Vrátila se s čistou duší, poraněným tělem a myslí, která nepatří tak úplně jen jí.

Začne docházet k psycholožce, jenž jí má pomoci vyrovnat se s traumatem, které utrpěla a tak se přijde na to, že trpí disociací. Nejlépe to lze popsat jako oddělení části mysli, která se pak vydá svojí cestou – oddělí se, aby pomohla Angie překonat to, co se děje jejímu tělu během únosu. Strach a bolest prožívá alternativní osobnost a primární osobnost je tak chráněná, ale zaplatí za to ztrátou těch hodin nebo dní v paměti.

V knize tedy prožijeme Angiin postupný návrat do normálního života – do školy, mezi kamarády, kde tři roky chyběla, přičemž občas vykouknou i její Alteři. Pomaličku se tak Angie dozvídá, kde byla a co všechno se jí přihodilo a seznamuje se s těmi, které žijí v ní. Krom Angie si těžkou situací prochází i její rodina a pro nikoho z nich to není jednoduché.

Na knihu jsem potřebovala přesně dva večery, protože to prostě nešlo přestat číst. Jednak jsem potřebovala nutně vědět, co všechno se Angie stalo a taky mě fascinovaly její alternativní osobnosti a hrozně nutně jsem potřebovala zjistit, kdo jsou a co všechno si vytrpěly místo Angie. Ona sama, tedy hlavní hrdinka Angela, na mě působila jako neuvěřitelně klidná a silná osobnost. Později, až příběh pokročil, jsem se dověděla, proč tomu tak bylo. Můj obdiv a sympatie k hrdince to ještě zvýšilo. Nevím, jestli bych dokázala brát také tak klidně to, co musela přijmout a pochopit ona.

Paní Coleyová se nijak nevyžívá v popisu krutostí, které Angie postihly během těch tří let. Nejsou přehnaně líčeny v teatrálním stylu, ale přesto působí tak nějak vnitřně děsivě. Její hlavní postava nemá tendenci rýpat se hluboko ve svých pocitech a je dobře, že to paní autorka nepřehnala. Nevím, jestli bych pak chtěla příběh číst, protože už takhle, i když se dalo dopředu poměrně snadno předvídat, co přijde, to byla dost silná káva. Paní autorka píše jednoduše, čtivě a v popředí všeho je psychická porucha (fascinující, proč to nepřiznat) a Angie se svými alternativními osobnostmi. Ze stránek tedy zběsile nesrší emoce, ale přesto tam jsou. Alternativní osobnosti měla paní autorka také moc hezky promyšlené – oblíbila jsem si je. Přes to, že jsem si myslela, jak je kniha předvídatelná a určitým způsobem i byla, dokázala mě na konci překvapit.

Dočetla jsem ji asi před hodinou a nelituji ani minuty, kterou jsem s ní strávila.

Bylo jí třináct, když se ztratila. Zmizela své rodině, přátelům, světu. Když se zčistajasna objevila, zjistila, že jí chybí velký kus sebe samé. Šestnáctiletá Angie Chapmanová se po třech letech od svého záhadného zmizení vr... více

Komentáře (0)