O dvou světových válkách toho bylo napsáno spousty. A nejspíš ještě bude. O čem se však už píše a mluví méně, to je meziválečné období a jak se v něm lidem žilo. A jen málokdo se v tomto období zaměří na německý národ. Zvláště na jejich dětské obyvatele. Ernst Haffner byl výjimkou.

Pomocí fiktivních postav máte možnost nahlédnout do prostředí německé mládeže na začátku třicátých let dvacátého století. A nejedná se o jen tak ledajakou mládež. Ocitneme se totiž na úplném dně, mezi bezdomovci, výchovnými ústavy a policejními stanicemi.

Pokrevní bratři jsou pouliční tlupa mladistvých bezdomovců, kteří se snaží na vlastní pěst přežít další den v Berlíně. Stejně jako spousta dalších podobných bandiček ve všech velkých městech Německa, jež skýtají alespoň nějaké šance na přežití a to především v zimních měsících, kdy kluci nemají kde hlavu složit a den za dnem přemýšlí, kam se vrtnout a nezmrznout. Ale nenechte se mýlit. Taková situace se nemusí nutně týkat jen kluků. Po ulicích se pohybuje i hromada bezprizorních děvčat a tak dvanáctileté holčičky už jsou kolikrát okolnostmi donucené provozovat prostituci.

Celá kniha je sice smyšleným svědectvím se smyšlenými postavami, bohužel však se jedná o zrcadlové obrazy nespočtu reálných lidských duší té doby. Děti byly ochotny vyměnit relativní bezpečí výchovného ústavu za nejistou budoucnost na ulici s prázdným žaludkem a policií v zádech. Většina se živila krádežemi nebo prodávala svá těla ochotným zájemcům. Pár marek na nocleh a teplou hrachovou polévku s uzeným byla výhra. I tak se daly najít výjimky. Přes nepřízeň osudu, hlad v zádech a bez střechy nad hlavou, se někteří snažili živit poctivě a doufat, že se dočkají plnoletosti. Bez toho aniž by je policejní prezidium vrátilo zpět do nevlídných ústavů.

Německé úřady si v té době myslely, že když nahází všemožné děti bez dozoru do jednoho ústavu, zajistí jim to lepší budoucnost a vyhnou se tak kriminální kariéře a životu na podpoře. Opak byl však mnohdy pravdou. Realita byla taková, že čisté dětské duše se dostávaly do styku s protřelými mladými kriminálníky a mnohdy kluci utíkali na svobodu vybaveni novými poznatky o tom, jak nepozorovaně lohnout peněženku, ukrást auto nebo kam jít v Berlíně na štrych. A kolotoč se točil dál.

Příběh je vyprávěn s citem, přestože je z každé stránky cítit beznaděj tehdejší doby. Po ulicích se potlouká spousta existencí bez budoucnosti, žijící ze dne na den a nemající žádné jistoty a kapsy jim zejí prázdnotou. Knize však celkově chybí nějaké větší zvraty a tak poměrně stagnuje. Od poloviny už celkem snadno předvídáte, co bude dál a místy příběh působí jako reportáž, i když se urputně snaží do ní nesklouznout. Ve finále se přesto jedná o dobrou knihu s cennou výpovědí tehdejší doby.

--- Horká káva mu protéká hrdlem jako oheň. Ach, jak je příjemné mít konečně zase něco teplého v žaludku. A teď, teď přichází na řadu koláč. Koláč? Kdy ho jedl naposled? Ještě v ústavu bývala štóla, ale jen o velkých svátcích. Pro každého dva tři plátky. A pokaždé chutnaly spíš jako chleba, který ležel vedle sáčku s cukrem. Jenže tohle! To je koláč! Navrchu cosi růžového, měkkého jako šlehačka. A uvnitř krémová náplň! Ten pekařský mistr je milý chlapík. A to všechno za deset feniků. Teď si dá cigaretku a pak se uvelebí někde poblíž rozžhavených kamen. Otevřeno je do tří. Ještě se tedy skoro dvě hodiny může ohřívat. ---

---

Pokrevní bratři Ernst Haffner

Román, jenž poprvé vyšel v roce 1932, je intenzivním, otřesným a autentickým svědectvím života několika mladistvých bezdomovců v Berlíně na počátku třicátých let 20. století. S realismem hlubokého smutku autor sleduje osud tlupy P... více

---

Komentáře (3)

Přidat komentář

---