Nemůžeš spát?

recenze

Spánek (2013) / monushka

Když se mi chce číst, ale nemám momentálně náladu na nějaké delší příběhy, ráda se začtu do nějaké povídky. Přečetla jsem jich již spousty - některé lepší, některé horší. A tak se stalo, že jsem si našla cestu k Murakamiho povídce Spánek. Vím, že tento spisovatel je hodně opěvován, ale já jsem prozatím nedostala chuť na některý z jeho románů. Pro začátek jsem se spokojila s touto povídkou.

Haruki Murakami (narozen roku 1949), jméno nejznámějšího japonského spisovatele současnosti. Jeho díla jsou překládána do mnoha světových jazyků a za svá díla obdržel několik literárních ocenění.

Spánek mě navnadil svou obálkou. Mám ráda modrou barvu, navíc se mi zalíbily modro stříbrné ilustrace nejen na obálce, ale i v knize, jejíž autorkou je německá výtvarná umělkyně Kat Menschik. Neměla jsem více co řešit. Říkala jsem si, že alespoň třeba poodhalím, proč tento spisovatel patří mezi spisovatelské oblíbence.

Hlavní hrdinkou povídky je třicetiletá žena, která již sedmnáct dní nemůže spát. Ani v noci, ani během dne. Prostě a jednoduše vůbec. Naše hrdinka bývala a stále je knihomola, měli bychom se snad my, knihomolové, obávat stejného osudu? Naše žena už při studiu na vysoké škole měla zkušenost s nespavostí, takže závislostí na knihách to určitě nebude. Kde tedy vězí ten zakopaný pes?

Ale ve svém nynějším životě má doma syna, který chodí do druhé třídy základní školy a manžela, který pracuje jako zubař. Do toho starost o domácnost, přemýšlení nad milionem maličkostí a do toho ještě ten největší problém, o kterém však nechce moc mluvit na veřejnosti - její nespavost. Dokážete si představit, že byste neměli potřebu spánku? Já vůbec ne, potřebuji alespoň svých obvyklých sedm hodin na to, abych mohla dál normálně fungovat.

A tak nám popisuje svůj problém, svůj život. Manžela nám popisuje jako zvláštního člověka. Syna jako dítě, které má svůj pravidelný a neměnný řád, který potřebuje za každou cenu dodržet. Vypouštění běžných věcí z paměti pro maličkosti, bez kterých by se váš život dokázal bez problémů obejít.

Žena si před postižením nespavostí vedla deník - každý den skoro na chlup stejný. Ale když přestala spát, s deníkem byl konec. Navíc začala vídat zvláštní věci - v těchto věcech hodně převládá černá barva, která je většinou námi vnímána jako barva smutku a neštěstí. Ale proč třeba černě oděný stařec? Nebo je to pouhá únava?

Povídka je rozdělena na kapitoly. V celkem šesti kapitolách nám dělá průvodkyni sama hlavní postava ženy, od které se dozvídáme potřebné informace k pochopení. Konec povídky je takový zvláštní, na jednu stranu nám dává tušit, co se asi stane a na druhou můžeme vlastní konec vytvořit sami. Ten závěr povídky se mi hodně líbil.

Ke stylu psaní - zvláštní a pro mě celkem složitý na pochopení. Asi bylo špatně, že jsem jako první sáhla po Murakamiho povídce, román by byl určitě jiný. Ale i přesto, že jsem čtení této povídky shledala jako docela obtížný, povídka mě zaujala.

Ačkoliv jsem si myslela, že při přečtení této povídky poodhalím, v čem tkví úspech Murakamiho, tak se mi to napoprvé nepodařilo a musím si někdy v budoucnu přečíst něco z jeho románové tvorby.

Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2013
Počet stran: 80
Překlad: Tomáš Jurkovič

„Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát,“ tak začíná příběh Harukiho Murakamiho, jehož protagonistkou je zdánlivě obyčejná žena v domácnosti. Vlivem různých nečekaných okolností připomíná její noční život výlet do mimosmyslového pr... více

Komentáře (0)