Neviňátko vás sejme jednou ranou

Tuhle knihu jsem přečetla neskutečnou rychlostí a neudělala jsem si průběžně jedinou poznámku. To by samo o sobě mohlo sloužit jako vřelé doporučení.

Spisovatelské umění Taylor Stevensové rozhodně není dokonalé, to si povšimnou i méně sečtělí. Přesto se v jejím případě ty nedokonalosti dost snadno promíjí. Stevensová píše, jako kdyby na tom závisel její život. A pokud jste obeznámeni s jejím životopisem, nejspíš vás také napadne, že možná svým způsobem opravdu závisí.

Děj je strhující. To se dnes říká téměř o každé knize, snad vyjma kuchařek, ale tady to platí. Autorka nezdržuje rozvláčnými popisy; zručně načrtne postavu či místo ve zkratce. Tento minimalismus paradoxně vytváří velmi bohatý efekt. Neumím si to pořádně vysvětlit, nicméně prostředí tady bylo stejně jako v předchozím románu – Lovkyně informací – tím, co na mě nejsilněji působilo. Když nechci mluvit o uchvácení.

Přemýšlela jsem teď, jestli je to tím, jak ona píše, nebo mou divokou fantazií, ale to je asi špatně položená otázka, že. Musí přece jít o hru mezi autorem a čtenářem, a autor, pokud si chce zasloužit označení umělec, by rozhodně měl být schopen probudit mou mysl k aktivitě, podnítit mou fantazii, ač by ta normálně byla třeba jen chudá.

Každopádně do Buenos Aires bych klidně letěla i zítra. Mít na to dost zlata v prasátku.

K ději vám krom toho, co již bylo prozrazeno, tedy že je strhující, víc neřeknu. Podle mě to stačí. Já podtrhávám pouze ty okouzlující popisy prostředí, neméně sugestivní než v prvním, africkém příběhu, a uvažuji nad tím, nakolik důležité je toto dílo pro samotnou Stevensovou.

Hrdinka, Michael Munroeová, je hrdinská místy až trochu komicky. Ten batmanovský komplex utíkat na místo činu, napravit každou křivdu, trápit se pro mrtvé. Na několika místech to celkem bije do očí. Na druhé straně, pocit, jenž mě jaksi málem dojímá – ve světle tohoto románu působí autorka, na fotkách stroze vyhlížející, odtažitá Taylor Stevensová, najednou jako dítě. Holčička, o kterou se léta nikdo nestaral a která vyrostla ve svých snech.

A teď si ty sny píše. Tohle je denní snění, mnohým blízké. Nejsem příznivcem výkladu díla na základě autorovy biografie, tady se tomu však nemůžu ubránit a dohromady je mi to všechno moc sympatické. Vyrostla v sektě šílenců, kde pedofílie, psychický teror a systematické vštěpování pocitu viny byly na denním pořádku – v Neviňátku ty vzpomínky využívá s přehledem, bez fňukání, dalo by se říct profesionálně. Přesto je v tom naléhavost, jež se nedá přehlédnout.

Vidím malou Taylor, která se těch nočních můr už nikdy nezbaví, a vidím Michael, její alter ego, silnou, neohroženou, která zlo potírá hrdinským činem. Zachraňuje obě.

Svým způsobem je tam prostě něco, co moc dobře zná každý z nás. Mě to, lidově řečeno, prostě bere...