Nic pro citlivé duše

recenze

Dítě číslo 44 (2009) / Bolkonská

Mám hlad. Mohla bych se nejdřív naobědvat, že, ale napadlo mě, že to nejdřív napíšu. Ostatně lidi na začátku tohoto příběhu taky mají hlad. Mnohem větší. Takový, že sní fakt cokoliv. Třeba vyvařené rybí kosti. Pečenou kočku. Nebo dítě.

Pokud vás to znechutilo, ani nečtěte dál a na knížku se úplně vykašlete. Záhy se tam totiž objevují věci mnohem drsnější. A opravdu to není jenom tím, že já jsem prostě měkkota a strašpytel a živím se už asi rok převážně jen romanťárnami.

Všichni čekali na Lvův povel. Venku se nic nehýbalo.
Z komína stoupal tenký pramínek dýmu. V nevelkých oknech visely látkové záclony, dovnitř nebylo vidět. Vládlo ticho, přerušované pouze cvakáním odjišťovaných samopalů AK-47. A náhle z dřevěné záchodové budky stojící za domem vyšla malá holčička. Pobrukovala si, ten zvuk se tiše nesl nad sněhem. Tři příslušníci postupující poblíž Lva se prudce otočili a namířili na ni své zbraně. Děvčátko ztuhlo, celé vyděšené. Lev zvedl ruku.
„Nestřílet!“
Zadržel dech a doufal, že neuslyší rachot samopalu. Nikdo se ani nepohnul. Vtom se holčička rozběhla.

Nečetla bych to, kdybych nebyla pozvána jako doprovod na promítání. Zdarma. Pak jsem samozřejmě chtěla znát předlohu. Na to, abych si ji sehnala a prolouskala, jsem měla tři dny. Rozložila jsem si to podle počtu stran a nakonec to přečetla za den. Dá se to. Jen vám z toho bude trochu špatně.

Lákalo mě jinak taky to, že byl autor nominován na Man Bookerovu cenu. Z nějakého důvodu věřím této ceně víc než Nobelově.

A fakt je to kvalitní literatura. Jsou tam věty, které bych já osobně škrtla. Je jich tam možná i deset. Jedná se o zbytečné dovysvětlující komentáře, jako třeba hned v úvodu, kdy díky nahozené situaci okamžitě pochopím vztah mezi dvěma bratry, a spisovateli to nedá – stejně mi to pak ještě jednou zopakuje po lopatě.

To jsou ovšem drobnosti. Jinak je to výborně napsaný čtivý thriller ze zajímavého prostředí, plný ohromujících detailů ze všedního života během stalinské epochy. Psychologicky nesmírně hravé. Děmidov, hlavní postava, je klaďas i záporák a jako vyšetřovatel sice inteligentní, ale rozhodně nijak výjimečný – bude vás bavit. A proměny jeho vztahu s Raisou taky.

„Určitě není moc příjemné dozvědět se, že tě vlastní manžel špehoval. A ne jednou, snad se ti o tom zmínil. Sledoval tě dvakrát. A poprvé nešlo o záležitosti státního zájmu. Nemyslel si, že jsi špionka. Myslel si, že se kurvíš. Musíš mu to odpustit. Všichni občas máme pochybnosti. A ty jsi dost hezká, ale podle mě nestojíš za to, aby se kvůli tobě člověk všeho vzdal. Řekl bych, že až si tvůj manžel uvědomí, do jaké díry jsme ho poslali, bude tě čím dál víc nenávidět. Já na jeho místě bych si radši nechal byt a dal tě zastřelit jako zrádkyni. Ale asi se s tebou skvěle píchá, jiné vysvětlení mě nenapadá.“

Ano, Vasilij taky září. Bestie.

Pak jsem si ještě zapsala, že už první věta je na jedničku, ale mám tady jen tyhle poznámky a knihu už jsem půjčila dál, takže se na to holt asi někde budete muset podívat sami.

Co mi vadí, a vadí mi to fakt hodně, to jsou ty násilnosti. Něco ve mně už zestárlo a ztratilo odolnost, pokud jde o scény brutálního násilí. Nechci takové věci ve své hlavě. Kniha je dobrá, jako literatura to prostě je paráda. Ale podruhé už bych to nečetla. Never ever.

Když strach dokáže umlčet celý národ, alespoň jeden člověk musí vyslovit pravdu... Sovětský svaz, rok 1953. Stalinův železný stisk neustále sílí. Brutální praktiky ministerstva státní bezpečnosti (MGB) nejsou žádným tajemstvím. Re... více

Komentáře (0)