Obyčejně neobyčejní Whitshankovi

Špulka modré nitě nás už od začátku láká na jedinečné postavy, emočně nabité chvilky, i brilantní styl hodný držitelky Pulitzerovy ceny. Rodinný román točící se kolem starého domu a výjimečných, přesto naprosto normálních Whitshankových se soustředí skoro výlučně na denní slasti a strasti. A nás, čtenáře, to pochopitelně nenechává chladné.

Anne Tyler už od začátku boduje úsporným stylem a velkým množstvím přímé řeči. Proto i když je děj svou podstatou „odsouzen“ k tomu, aby si dával na čas a nutil vás k přestávkám (tři generace, téměř celé jedno století atp.), text překypuje dynamičností, čte se plynule a nedrhne. A to je, co se týče rodinných ság, velmi osvěžující změna.

Co se mi na špulce opravdu líbilo, bylo nepřeberné množství perspektiv. Co zažije jedna generace, to si vypráví druhá, a čím víc se příběh vypráví, tím víc variací vzniká. A protože to není nikdo vzdálený, leckdy se k tomu přidá další neodhalený ždibec pravdy, která se nabaluje přesně tak plynule jako sám čas. A čím déle jednu dějovou linku sledujete, tím víc jich vzniká.

„Nemůžeme adoptovat každé dítě, které nám přijde do cesty, Ab. Máme tři vlastní. To je tak akorát, kolik si můžeme dovolit. Víc než si můžeme dovolit. A ty ses přece chtěla vrátit do práce, až půjde Denny do první třídy.“

Musím se přiznat, že obálka na mě působila značně babičkovsky. Takovým tím starodávným a přesto hřejivým způsobem, kdy si ženy sedly ke stolu se špulkami nití, nějakou tou jehlou a ratolestmi, kterým vyprávěly různé historky. Ať už to byly pohádky, nebo skutečné události, které zažili jejich předci, rodiny se takto bavily po staletí. Špulka modré nitě se sice neodehrává o moc let zpátky, ale působí na vás úplně stejně. Jako byste byli Whitshankovými adoptováni a z první ruky tak mohli slyšet, co se během jejich bytí odehrálo za kuriozity. A i když to vlastně až tak velké kuriozity, ani kontroverzní témata nejsou, stejně vás zajímá, kam momentální vypravěč příště zabrousí a jak se nakonec celý kruh uzavře.

Nedostatky jsem viděla ve vykreslení postav. Na jednu stranu se jich v knize vyskytuje opravdu hodně, každá je jiná a Anne Tyler se je snaží odlišovat, na stranu druhou se jí to moc nedaří. Tři sta stránek jsem už od začátku viděla jako slabou stránku celého příběhu. Říkala jsem si, že na takovém chudém zázemí není možné dotáhnout vše podle představ, ne pokud do toho autor vměstná tři generace. Hlubší personalizace mi zde zkrátka chyběla, protože i když zde nějaké ty povahové rysy byly, nestačilo to k tomu, abych vám z fleku mohla vypíchnout všechny podstatné charaktery a třeba o nich i něco říct. No… Možná tak pár měsíců po přečtení, ale za dva roky určitě ne. Chápu, že to paní autorka nechtěla moc natahovat (o tom svědčí i její úspornost), na druhou stranu padesát stránek navíc s tím, že by se pozornost zaměřila jen na dokreslení hlavních postav, by nebylo vůbec na škodu. Pak bych si troufla říct, že by se špulka zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy.

Špulka modré nitě není vůbec špatná kniha. Má své mouchy, přesto si svou čtenářskou základnu přitáhne a překvapí jak svou jednoduchostí, tak i prostě laděným posláním, které v sobě skrývá. Kdyby se mě někdo nahodile zeptal, jestli bych mu knihu, kterou drží v ruce, doporučila, na 99% bych řekla, že ano. Do zbylého tlustého procenta by byli započítání muži, děti a ti, co rodinné romány prostě nemají rádi.

Jeden dům. Jedna rodina. Tři generace. Rodina Whitshankových oplývá jakýmsi nepopsatelným nádechem výjimečnosti, zároveň se ale podobá jakékoli jiné rodině. V příbězích, které jednotliví protagonisté vyprávějí sobě i jiným, odhal... více

Komentáře (0)