(Anotace) Děj románu se odehrává v marocké poušti. Vypráví tragický příběh o smrtelné dopravní nehodě a jejím dopadu na životní osudy marockých muslimů a britských a amerických „nevěřících“, jež se protnuly v luxusním sídle v průběhu víkendové party.

---

Snad máte pocit, že jsem v nadpisu poněkud nepokorný. Možná vám to srovnání vadí. Třeba si říkáte, že ty knihy rozhodně nemají nic společného. To ovšem nemění nic na tom, že já to tak cítil. Celou dobu, co jsem to četl. A tak požádám o shovívavost - pokusím se své pocity vysvětlit…

V případě slavné knihy Francise Scotta Fitzgeralda jsem měl dluh – ačkoliv jsem tuto knihu několikráte držel v ruce, a přestože mám v knihovně dvě její vydání (jak to z roku 1979 tak novější, krásně zpracované, s ilustracemi Jiřího Šlitra, vydané nakladatelstvím Dokořán), přečetl jsem ji až letos. A ano, na základě rozvířené debaty kolem nového filmu. A myslím, že je dobře, že jsem si počkal. Tehdy bych ji asi četl s pocitem, že to komančové povolili vydat kvůli „nastavování zrcadla nelítostné a nemilosrdné kapitalistické společnosti“ a to by mi kazilo radost ze čtení. Letos jsem příběh zhltnul na jeden dech a jeho atmosféra mě okouzlila, rozuměl jsem kontextům a shovívavě chápal onu velkou nešťastnou lásku a onen pocit ztracenosti a marnosti. Pochopil jsem, proč ta kniha uchvátila svět minulého století. Na film jsem nakonec nešel – jsem přesvědčen, že bych byl zklamán a hlavně si nechci Gatsbyho představovat jako DiCapria...

Velká párty zbohatlíků 21. století na okraji Sahary, uprostřed chudoby a uprostřed naprosto odlišných kulturních a náboženských hodnot mě právě onou dekadentní atmosférou zbytečnosti vrátila na zahrady v Long Islandu... Láska, nevěra, naděje, marnost, nehoda, smrt, bezbřehé veselí, hluboká prázdnota a těkavé naplnění. To vše pod světly lampiónů, v drogové mlze a v nestoudném obnažení...

Už od prvních řádků knihy Odpuštění Lawrence Osborna, která letos vyšla v nakladatelství Kniha Zlín, jsem věděl, že kniha bude dobrá. Tento intuitivní pocit občas mívám (netvrdím, že jsem neomylný) a znovu mě nezklamal. Ostatně nejsem v tom sám. Román vybral časopis The Economist jako jednu z nejlepších prozaických knih roku 2012.

Z mé strany tomu určitě také napomohlo to, že jsme se s kolegou letos do Maroka chystali. V podstatě stejnou cestou. A přestože jsme nakonec nejeli, byl jsem připraven, reálie měl nastudované, pročtené bedekry a cestopisy a shlédnutý film Hanzelky a Zikmunda „Z Maroka na Kilimandžáro“. Takže:

Africký břeh se objevil až v půl dvanácté. Mlha se roztrhala a z ní se vynořily motorové jachty evropských milionářů s vlajkami španělské rezidenční oblasti Sotogrande a záblesky slunečního světla na sklenkách jejich bohatých majitelů (...) Britský pár, opalující se v lehátkách na palubě, překvapila výška pobřeží. Na vrcholech kopců se k nebi pnuly bílé anténové stožáry připomínající majáky vyrobené z drátů. Svahy pokrývala zelená vegetace tak svěží, že měl člověk chuť natáhnout se a dotknout se jí. Nedaleko odsud, v místech, kde se Atlantik vlévá do Středozemního moře, stávaly kdysi Herkulovy sloupy. Existují místa, jejichž osudem je vypadat jako brána. Člověk se u nich nemůže ubránit pocitu, že je vtahován jakýmsi portálem dovnitř. Angličan, lékař středního věku, si zastínil oči rukou, na níž zářily zrzavé chloupky...

Někteří recenzenti vyčítají knize filmové postupy – kniha psaná jako scénář. Tento pocit jsem rozhodně neměl, ale jako ve filmu jsem si připadal ze zcela jiného důvodu. Osborne píše úchvatně – a tady je potřeba také pochválit překladatele. Píše tak, že se mi celý děj rovnou odvíjel před očima – tedy spíše „za“ očima... a ten film byl dokonale 4D.

Cítil jsem lehký vánek v dusivém vedru, písek mi lezl všude, plival jsem ho z úst, slyšel jsem cinkot skleniček a cítil vůni drahých parfémů, v pozadí zněl pichlavý a vzdorovitý smích domorodých sluhů, plný nenávisti, závisti a především nepochopení. Téměř jsem hmatal naprostý zmar v hlavách dívek, které si oligarchové přiváží jako klenoty. Drkotaly mi zuby, jak sebou házel starý džíp na rozbité cestě. Pomalu se stmívalo...

Celý ten úžasný, dekadentní svět lidí, kteří věří jen svým penězům uprostřed berberské chudoby. Jako nádor, který nerespektuje nic - posvátná místa, obyčeje a zvyky, historii. Nelítostná rakovina, která užírá zdravou víru v to, čemu místní muslimové věří a věřili po celé generace. Ale sloužit této nemoci a těžit z ní je zároveň opojné, neboť přináší - sice pochybnou - ale naději v cosi nové.

Ale když se do tohoto světa najednou pokouší vedrat realita v podobě nehody a mrtvého mladého Berbera, je to všem velmi nepříjemné a vlastně netuší jak se s tím vypořádat. Oba světy se najednou střetávají bez vysokých zdí a rozsvícených lampionů. V garáži leží zkrvavené tělo pod syrovým světlem žárovky, přijíždí policie a pozůstalí. Do zlatavého snu se vkrádá strach…

Román Odpuštění staví na střetu kultur a civilizací, ale staví také na dokonale propracovaných charakterech, které Osborne dokáže na malinkém prostoru skvěle vystihnout. Prolínají se tu příběhy usmrceného mladíka, s příběhem bohatého znuděného britského páru. Syrová a nelítostná poušť obnažuje to, co bylo skryté a pouze tušené – nepřiznané. Přestože se nikomu nechce sestoupit ze svých představ do skutečného světa, není zbytí... Je potřeba si vzájemně odpustit. Jde ale o to, zda to hrdinové této knihy dokáží...

Více vám nebudu prozrazovat. Pokud jste Velkého Gatsbyho nečetli – udělejte to ještě před přečtením románu Odpuštění. A nebo to třeba udělejte naopak – možná to pro vás bude zajímavé zjištění, že už tu vše jednou bylo. A jsem přesvědčen, že znova bude. Tedy pokud si vzájemně odpustíme. Pokud se pochopíme. Pokud se nerozmašírujeme atomovkama. A k tomu nám dopomáhej Bůh, Alláh, Budha a Světová banka... Howgh


Petr Čmerda

---

Odpuštění Lawrence Osborne

Lékař David Henniger a jeho manželka Jo, autorka dětských knih, hledají únik ze svého neuspokojivého života v Londýně. Přijímají pozvání starých přátel na každoroční víkendový večírek v bývalé pevnosti přestavěné na přepychové síd... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---