Celkově mě kniha zklamala.

Problém vidím už v samotném přístupu autora, který se domnívá, že Japonsko poznal na základě toho, že tam během 16 let několikrát jel a žil dokonce 3 měsíce japonském domě (!). ......s prominutím, je to dost směšné. Stejně tak jeho zdroj informací tvoří zejména "jeho rozmluvy s nejinteligentnějšími japonskými učenci dneška", jak autor označuje, že byl na pár krátkých návštěvách tamních univerzit a povídal sis s tamními učiteli.

Bohužel i přes upřímnou snahu vymanit se ze stereotypů a předsudků jimi autor zůstává pohlcen. Na Japonsko tak stále nazírá z pohledu my versus oni. Tyto předsudky vytváří již po staletí jak cizí cestovatelé, tak sami Japonci svými oficiálními postoji.

Jsou sice i tragičtější knihy o Japonsku, které vydá někdo po týdenní zastávce v Tokiu, ale rozhodně jsem od této knihy čekal více, existují knihy autorů, kteří pochopili Japonsko lépe (dokonce i pár českých, světových je nespočet) a hrdost autora na pochopení Japonska působí úsměvně.

Zásadním problémem, který autor vůbec nevzal v úvahu je, že Japonci říkají něco jiného ve formálním společenském styku a něco jiného upřimně soukromě - a pro neznalého cizince je téměř nemožné obě formy rozeznat. V Japonsku je neslušné vyvolávat konflikty či disharmonii, a nelze očekávat, že by někdo jakkoliv negativně zmínil vlastní národ. Naopak je časté (a u řady lidí i z neznalosti upřímné) dosti nepodložené přesvědčení o japonské vlastní jedinečnosti. Japonci tak sami o sobě některé dosti zavádějící stereotypy i šíří (nebo třeba šířili v rámci propagandy).

Domnívám se, že autorova zkoumání jsou celkově nedostatečná. Je velká škoda, že do svých zdrojů poznání nezahrnul i v Japonsku dlouhodobě žijící cizince, kteří mají s japonskou společností mnohem intenzivnější kontakt a v mnohém ji někteří chápou. Stejně tak by bylo jistě přínosné zajímat se i u Japonců, kteří se odstěhovali do zahraničí - u Japonců totiž po několika letech v cizině celkem běžně dochází k zpřetrhání vazeb na japonskou společnost. To sebou nese obvykle už neochotu vrátit se zpět, ale zároveň i ochotu hovořit otevřeněji. Podobného efektu lze dosáhnout i blízkým a upřimným přátelstvím (či rodinnými vztahy), propitými večery, vyhledáváním méně konformních jedinců atd.

Bohužel, zdroje autora působí stejně ploše, jak kdyby čerpal z oficiální příručky ministerstva zahraničních věcí, psané dokonale diplomatickým nicneříkajícím pozitivním jazykem (schválně si zkuste přečíst nějaký dokument od japonského zamini).

Dalším, velmi přínosným krokem by bylo, pokud by se autor seznámil i s okolními zeměmi. Zjistil by totiž, že řada zvyků, věcí ale třeba i jídel a myšlenek je velmi podobná, zejména s Koreou. Vzhledem k silnému antagonismu mezi jednotlivými národy východní Asie se však tyto k nějakým společným kořenům moc nehlásí a naopak každý vyzdvihuje svou jedinečnost, a tvrdí, že to či ono je ryze japonské/ korejské / čínské atd.

Bohužel, autor se zajímal pouze o Japonsko a neviděl nic jiného okolo. Není to první ani poslední autor, který si dal za cíl poznat Japonsko a nenapadlo ho, že by se měl podívat i jinam. Tento autor to však uvádí na zcela novou úroveň - téměř vše totiž porovnává s Anglií, maximálně USA. Vše je tak pro něj zcela jiné, nebo naopak někdy překvapivě stejné. Oba pohledy však dostávají pořádně na frak, stačí se podívat i do zbytku Evropy, nedej bože jinam do světa. Třeba některé z dle autora "unikátně japonských a britských zvyků" byste našli i před 100 lety na českém venkově.

Autor se bohužel také zjevně pohyboval ve velmi uzavřeném městském akademickém prostředí. Japonci tak z knihy vychází jako nemateriálně založení, pracovití a extrémně oduševnělí lidé. Mám je osobně velmi rád, stejně jako Japonsko, ale s prominutím, jsou to normální lidi jako všichni ostatní. Je to stejně nesmyslná sebeprezentace, jako kdyby se Češi prezentovali jako jednotný národ dcer a synů Komenského, Husa, Masaryka......což vlastně dělají.......ovšem cizinci si o nás na základě toho co vidí v ulicích myslí často jiné věci.

Také by bylo fajn, kdyby se autor seznámil s japonským právním řádem a zejména ekonomickými vztahy - tj. toky peněz. Tvrzení o nemateriální a nekonzumní nekapitalistické společnosti, případně o ekonomickém růstu a přebytku pracovních sil působí jak z jiné planety, nebo minimálně století.

Nebylo by od věci zavítat na nějakou dobu na venkov, promluvit si s lidmi, s pamětníky o životě jejich babiček a dědů a jejich vlastním. Doporučil bych ideálně strávit tam alespoň celý rok, protože řada věcí v minulosti byla ovlivněna zemědělskými pracemi v průběhu roku. Na venkově by navíc autor našel stále živé mnohé věci, o kterých se domnívá, že patří dávné minulosti.

Je také škoda, že autor nedokáže oddělit japonskou společnost (tj. systém mezilidských vztahů), od Japonců (tj. jednotlivých osob). U univerzitního vědce bych to očekával. Bohužel tak, jako řada dalších, a vlastně i oficiální japonská propaganda, přičítá celou řadu věcí a vlastností unikátnosti mýtického Japonce, jakožto zcela jiného člověka, který sám o sobě jedná a myslí jinak, místo aby se zajímal o vztahy mezi lidmi v rámci společnosti, jež vytváří předpoklady a tlaky k určitému chování. Je běžné, že Japonci v zahraničí se od nich osvobozují a naopak cizinci v Japonsku, pokud nežijí v uzavřené cizinecké komunitě, tak si je osvojují.

Také často uvádí, že pro to či ono japonština má či nemá slovo, či ho nepoužívá - bohužel ona slova v japonštině neuvádí, pouze popisuje jejich význam. Opakovaně mě napadala zcela základní japonská slova, která popisují to, pro co prý slovo není, a naopak u některých slov, která prý existují a používají se mám značné pochyby, zda nejde o v lepším případě nějaký archaismus vyšlý z užívání. (jiní autoři zas šíří nesmysly typu, že japonština neobsahuje žádná sprostá slova:-D)

Kniha obsahuje jinak i řadu dobrých podnětů k zamyšlení, ale rozhodně doporučuji přemýšlet nad knihou kriticky. Na jednu stranu uznávám, že autor si dal upřimnou práci a víc než 90% knih o Japonsku jsou mnohem větší nesmysly, na druhou stranu tato kniha má v sobě celou řadu pochybných tezí (klidně i 50%) a bohužel snad ještě více věcí v ní chybí a právě v takových věcech selhává primitivní přístup autora (i ČR má svá tabu, o které asi nebudou vykládat na oficiální návštěvě profesoři).

Třeba české knihy "Věčné Japonsko" nebo "Tajemný Nippon" jsou rozhodně kvalitnější čtení. A v angličtině psaných kvalitních titulů je bezpočet. Doporučuji navštívit v Tokiu knihkupectví Kinokuniya, kde mají velké oddělení anglických knih, a veskrze samých kvalitních. A v Praze Japonské kulturní a informační centrum centrum, provozované velvyslanectvím, s relativně dobrou knihovnou - i když o poznání méně relevantní.

Další postřehy ke knize jsem uvedl v komentáři na stránce knihy.

---

Japonsko za zrcadlem Alan Macfarlane

Když se antropolog Alan Macfarlane setkal s Japonskem poprvé, připadal si jako Alenka v Říši divů a zatoužil zemi, její kultuře a zvykům více porozumět. V této knize nás provází všemi stránkami japonské společnosti, od těch nejobe... více

---

Komentáře (6)

Přidat komentář

---