Osudová láska

recenze

Alena Jakoubková už má na svém kontě pěknou řádku knih. A nakladatelství MOBA nyní vydalo její novinku Manžel do domu... hůl do ruky. Ptáte se, zda stojí za přečtení? Pokud se vám autorčiny knihy líbí, tak určitě ano!

Hlavní hrdinkou je mladičká Ariana. Tato dívka neměla úplně ukázkové dětství, rodiče ji nedávali tolik lásky, kolik by měli. Není tedy divu, že si už od puberty přála, aby její budoucí rodina byla vytvořena na tradičních principech založených především na rodinné harmonii. Přála si odejít od rodičů co nejdříve, proto se vdala v pouhých osmnácti letech. Přemek ji totiž nabídl, že ona bude ženou v domácnosti poskytující svému manžílkovi veškerý servis a on bude zajišťovat finance. Znělo to skvěle a zdálo se, že Ariana přesně ví, co od svého života dále očekává.

Musel to být osud... Který mi chtěl dát za vyučenou, nejspíš.

Po roce manželství se však ukazuje, že její představy byly velmi naivní a Ariana začíná pochybovat - o sobě, o Přemkovi a i o jejich společném vztahu. Přemek totiž chce být tím, kdo rozhoduje. Vyžaduje absolutní poslušnost. Za každou cenu. Arianu nevnímá, neposlouchá a musí být jen po jeho. Bohužel v ní nevidí partnerku, ale jen doplněk ke své kariéře (koneckonců je mladá, trochu zakřiknutá, ale hezká, víc nepotřebuje). Asi je vám jasné, že jejich vztah má trhliny. Přemek se k Arianě chová jako ke své levné pracovní síle. Ale jak se z podřízené stát zase manželkou? Možná je čas na malou vzpouru? Přece Ariana nebude jen slepě poslouchat manželovy nesmyslné příkazy. A tak začne hledat svou vlastní cestu. Najde odvahu, aby od svého manžela skutečně odešla? A využije druhou šanci, kterou od života dostane?

První polovina knihy působí velmi naivně. Ariana se vzdá úplně všeho, nechá školu, nedodělá maturitu a odejde se svým manželem do jiné země, kde má jedinou životní náplň: starat se o něj. Naštěstí se zdá, že pomalu začíná dostávat rozum - je však jasné, že právě to se Přemkovi moc líbit nebude... Druhá polovina je už vyzrálejší. Sama Ariana je starší a nejspíš konečně chápe, co znamená milovat. Zůstane i další její láska nenaplněná?

Knihy Aleny Jakoubkové mívají dvojí rozměr. Tentokrát se autorka zaměřila na vztah mezi partnery s větším věkovým rozdílem. Někomu to vyhovuje a někdo to odsuzuje. Jak velký věkový rozdíl je přijatelný? Deset, dvacet, třicet let? Nebo dokonce čtyřicet? To asi pociťujeme každý jinak. Láska si však nevybírá a tento příběh je toho důkazem. Jedna věc je však jistá: kvůli věku by vztahy krachovat neměly. V této oblasti je příběh emociálně trochu náročnější a sama přiznávám, že jsem doufala, že konec bude jiný. Ale i skutečný život je samé překvapení a nic není černobílé, takže přece jen se i zde tak trochu odráží realita a Ariana má štěstí v neštěstí.

Je jasné, že tento typ románu nesedne každému čtenáři. Autorčina vyprávění jsou jednoduchá a najdete v nich obvykle jen vztahové zápletky (někdy jednodušší, jindy komplikovanější). Já ale po jejích knihách sáhnu moc ráda, představují pro mě skvělý odpočinek třeba mezi detektivkami nebo odbornými knihami. Ariany příběh mě do sebe vtáhl a zvládla jsem ho přečíst za jediné odpoledne. A to je známka toho, že mě vyprávění bavilo.

Ariana prožívá ne zrovna šťastné dětství, ale namísto aby ji hádky a divoké scény rodičů od manželství odradily, od dětství sní o tom, že ona bude žít jinak. Představuje si, že pro ni přijede princ na bílém koni, který jí koupí dů... více

Komentáře (0)