Paměti imaginárního kamaráda

recenze

Tato kniha mě zaujala hned na první pohled. Nejen svou krásnou obálkou, ale také samotným námětem. Rozhodla jsem se, že ji zkrátka musím mít.

Vypravěčem knihy je sám Budo - imaginární kamarád, kterého stvořil malý chlapec jménem Max. Kniha je psaná jednoduchým jazykem, což možná může někomu připadat zvláštní, ale je to zcela logické. Přeci někdo, koho stvořil malý kluk, nemůže mluvit jako "dospělák". Budo také nerozumí všemu, čemu my ano. Je to opět z toho důvodu, že myšlení má vcelku podobné dítěti a děti zkrátka některé věci chápou jinak.

Občas mi Budo připadal strašně sobecký. Byl sobecký. Avšak zároveň ho chápu. Touha po zachování vlastní existence je většinou dosti silná, ačkoliv většina z nás si to nedokáže připustit. A nakonec se Budo přeci jen zachoval jako opravdový kamarád. Nakonec je pro mě Budo hrdina. Skoro je mi až líto, že já jsem nikdy imaginárního kamaráda neměla, i když mohu být asi ráda, protože jsem vždy měla okolo lidi, díky kterým jsem ho nepotřebovala. Každopádně si myslím, že všem, kteří se před přečtením této knihy koukali na imaginární kamarády s jakýmsi opovržením, se jejich pohled na věc změní.

Závěrečný epilog, který tvoří jedenáct vět, jsem si přečetla několikrát. Nevím, zda ho všichni pochopíme stejně. Nevím, zda ho chápu stejně jako autor, či jinak. Je to asi na vás, jak ho pochopíte. Nebudu vám prozrazovat, jak jsem ho pochopila já, protože by vám to pravděpodobně odhalilo děj. Každopádně z něj mám strašnou radost a jsem za něj moc ráda, hlavně kvůli všem imaginárním kamarádům.

Kniha mě uchvátila na tolik, že už ji nikdy nedám z rukou a navěky se s ní budu pyšnit ve své knihovně. Doporučila bych jí všem. Úplně všem.

Budo má ohromnou kliku. Je na světě už mnohem déle než většina imaginárních kamarádů. Navíc vypadá jako normální člověk. Jen je zkrátka imaginární. Vidí a slyší ho pouze osmiletý Max. Největší starost Budovi dělá, aby na něj Max n... více

Komentáře (0)