Pes baskervillský (a Sherlock Holmes s Dr. Watsonem) se nikdy neomrzí!

recenze

Pes rodu Baskervillů (2021) / JanH

Nejslavnější detektivka všech dob... ano, to se o této „holmesiádě“ říká a bezesporu plným právem. Případná další „nej“ by ovšem byla minimálně sporná – stěží se dá totiž tvrdit, že je i nejnapínavější, nejsložitější, nejpropracovanější, nejhrůzostrašnější atd. Ačkoli jí tedy všechna ostatní chybí, to nejdůležitější „nej“ téhle knížce nikdo nikdy nevezme – ve svém žánru je a už navždy zůstane nejslavnější...

Není to trochu paradox? Jestliže (jak jsme se právě zmínili) je určitě hodně lepších detektivních románů, čím to, že příběh o baskervillském psu od prvního vydání (v časopise Strand v roce 1901) spolehlivě uchvacuje každou další generaci čtenářů? Proč vždy znovu za chladných podzimních večerů, když venku fičí severák a sprška deště občas zabubnuje na okno našeho příjemně vytopeného příbytku, usedáme se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla a vedle na stolku máme přichystanou knížku s názvem Pes baskervillský? Co nás na ní tak přitahuje, že ji čteme již snad podesáté, ale nikdy se neomrzí?

Samozřejmě – je to ona A. C. Doylem mistrovsky navozená atmosféra starého zámku uprostřed nehostinných blat (po nichž se právě toulá uprchlý zločinec), opředeného hrůznou rodinnou pověstí. A též podivná smrt zámeckého pána, příjezd dědice, kolem něhož se záhy stahují mračna čísi zuřivé nenávisti, pustá krajina, kde jsou jednotlivá stavení tak daleko od sebe, že dovolat se případné pomoci je nemožné... A hlavně to zlověstné zvíře, které tu po nocích pobíhá a děsí svým vytím a ďábelským zjevem (pokud si ho tedy nevymyslela rozjitřená obrazotvornost místních starousedlíků).

Zajisté se nabízí otázka: Proč vlastně psát recenzi na knihu, kterou každý dobře zná a o níž přesně ví, co na jejích stránkách najde a jak skončí? Vidím pro to následující důvody: Pes rodu Baskervillů vychází v novém (a podle mne velmi zdařilém) překladu Věry Kláskové, přičemž nakladatelství Leda ve své edici Nejčtenější knihy světa má v plánu seznámit čtenáře s dalšími třemi „doyleovkami“ – Tajemství a záhady, Dobrodružství na moři i na souši (tyto knihy již vyšly) a Tajnosti z ordinací a laboratoří. Když navíc uvážíme, že se jedná o reprezentativní a po grafické stránce nádherně zpracované publikace, které budou ozdobou každé domácí knihovny, pak nemohu jinak než Psa rodu Baskervillů (a další tří zmíněné knihy) s čistým svědomím doporučit všem literárním „fajnšmekrům“.

Vydejme se tedy s Dr. Watsonem a Henry Baskervillem (Holmes prozatím zůstal v Londýně, neboť řeší jiné naléhavé případy) do ponuré krajiny grimpenských bažin, kde člověk jako málokde jinde cítí svou nepatrnost a bezbrannost tváří v tvář přírodním živlům, které jej mají ve své moci. Mlhy nad blaty, studený déšť, poryvy větru a zrádná vřesoviště, kde jediný chybný krok může být tím posledním, protože slizké bahno žádnou svou oběť již nepustí – toto vše je samo o sobě víc než deprimující. Pokud k tomu ještě připočteme onen tajuplný odér Zla, které tu provádí své rejdy, pak jsme rádi, že sedíme doma v útulném křesle, popíjíme lahodný čaj a víme, že se nemáme čeho bát...

Vzdáváme hold A. C. Doyleovi vydáním čtyřdílné série jeho známých i poprvé přeložených próz. Po třech svazcích neholmesovských povídek (Tajemství a záhady a Dobrodružství na moři i na souši, Tajnosti z ordinací a laboratoří) nyní ... více

Komentáře (0)