Politicky korektní literatura nemůže být nikdy dobrá...
recenze
Vyhnání Gerty Schnirch (2009) / JanH
Je to smutné zjištění, ale za jeden z nejcharakterističtějších rysů současné české literatury považuji to, že se – ať už přímo či nepřímo – většina tvůrců snaží psát tak, jak se domnívají, že se to od nich očekává ze strany těch, kdo formují literární prostředí, rozhodují o knižních cenách a mají finanční a jiné prostředky, jak své oblíbence dostat na výsluní mediálního zájmu. Pokud si někdo myslel, že fenomén angažovaných, prorežimních umělců je věcí minulosti, že ve svobodné a otevřené společnosti k podobným excesům již nebude docházet, resp. že v oblasti literatury bude hlavním hodnotícím kritériem jen a pouze kvalita, ten se velice mýlil. Tendence psát na společensko-politickou objednávku jsou mezi dnešními autory patrné úplně stejně jako za dob socialismu.
Témata se změnila, ovšem podbízivost, úslužnost a ochota dát svůj talent do služeb mainstreamu a establishmentu zůstaly. Budovatelská, protiimperialistická, socialisticky-realistická klišé odvál čas, na jejich místo však okamžitě nastoupila jiná. Na pořad dne se zničehonic dostaly nové, prý nesmírně závažné společenské problémy, o kterých je nutno psát – údajný rasismus naší společnosti, nerovnost pohlaví, rómská otázka, boj za práva homosexuálů atd. A našlo se dost „inženýrů lidských duší“, neváhajících na tuto hru přistoupit a skákat tak, jak píská literární vrchnost, úzce spojená s tou politickou. – Po tomto teoretickém úvodu se nyní pokusím o konkretizaci právě řečeného, přičemž jako příkladem si posloužím knihou Kateřiny Tučkové s názvem Vyhnání Gerty Schnirch.
Problematika tzv. poválečného vyhnání německého obyvatelstva, resp. jednostranné a politicky korektní informování o ní, je téma, patřící v současnosti k těm, která jsou literárními bossy nejžádanější a nejvíce honorovaná. Jinak řečeno – ten, kdo se tady osvědčí a napíše tu nejvíce sebemrskačskou knihu o „vině Čechů“ a „ubohých německých ženách, které i s dětmi musely...“, má vyhráno. Tedy ve smyslu zajištěné popularity doma i v cizině, sklízení literárních ocenění atd.
O vyhnání Němců z poválečného Brna, o kterém román Kateřiny Tučkové pojednává, se na sudetské straně často hovoří jako o tzv. Pochodu smrti, přičemž počty obětí jsou mnohdy až absurdně zveličovány. Historická pravda je taková, že jej zorganizovali a provedli dělníci z brněnské Zbrojovky, kteří se tímto pseudorevolučním činem snažili zakrýt fakt, že po celou okupaci vyráběli pro Němce špičkové zbraně. Šlo tedy o akt pomsty ze strany úzké skupiny lidí, s níž neměli obyvatelé Brna ve své naprosté většině nic společného. Tuto základní skutečnost ovšem autorka nijak nezohlednila, ačkoli svůj román představuje čtenářům jako založený na historických faktech.
I z jiných indicií je zřejmé, že při psaní knihy bylo u Tučkové přání otcem myšlenky. O tendenci převyprávět historii podle dnešních klišé svědčí např. to, že vycházela z dopisů a svědectví Němců, o jejichž objektivitě lze odůvodněně pochybovat. Některá vyjádření Tučkové pak působí až komicky – cituji z rozhovoru na jejích webových stránkách:
„Mnohem zásadnější pro mě bylo zjištění, že němečtí obyvatelé žili v mém nejbližším okolí v Brně, v ulicích jako je Bratislavská, Stará, Francouzská nebo Spolková. A že jejich vysídlení je důvodem, jak tyto ulice vypadají dnes. Po jejich odsunu se do nich totiž nastěhovali lidé, kteří k místu ani k domovu v něm neměli žádný vztah, brzy odešli do nově vystavěných panelových domů na sídlištích, které je nalákaly na ústřední topení, a do starých bytů v klasicistních domech byli umístěni Romové, kteří tu kouzelnou čtvrť ovládají dodnes. Neprotestuji, i díky nim má ten kus Brna nezaměnitelný genius loci. Ale jak by to místo vypadalo, kdyby tam mohli zůstat lidé, kteří v těch domech žili po generace?“
Co k tomu říci? Domy ve zmíněných ulicích v samém středu Brna patřily za války k těm nejluxusnějším a byly obývány německou smetánkou – rodinami gestapáků, nacistických stranických funkcionářů a příslušníků SS. Nezmíněno zůstává i to, že brněnské gestapo bylo v Protektorátu pověstné svou brutalitou, s níž potlačovalo sebemenší projevy odporu. Hrad Špilberk sloužil jako obávané vězení, Kounicovy koleje pak byly brněnskou obdobou Pečkárny, včetně mučíren a nekonečných poprav.
Je škoda, že se Kateřina Tučková s těmito skutečnostmi neseznámila důkladněji, stejně tak jako s protičeskými provokacemi německých obyvatel Brna a okolí v čase před 15. březnem 1939, resp. s jejich aktivní účastí na zatýkání a transportu Židů z brněnského nádraží do Osvětimi. Literatury, věnující se této odvrácené straně „hodných brněnských Němců“, není málo. Co třeba Zítra bude líp od Zdeny Kaprálové? Autorce, která vystudovala gymnázium na brněnské třídě Kapitána Jaroše, bych chtěl rovněž připomenout, že právě na této ulici se nacházel sběrný tábor pro brněnské Židy...
Kateřina Tučková rozhodně není špatná spisovatelka, naopak – v našich poměrech jí určitě patří místo mezi těmi nejlepšími. A ve Vyhnání Gerty Schnirch – čistě formálně posuzováno – své literární kvality na řadě míst přesvědčivě demonstruje. Základní směřování knihy, jímž je mystifikace a překroucení historie, ji však apriori devalvuje a fakticky řadí mezi pokleslou, protože až příliš okatě angažovanou literaturu. Má toto Kateřina Tučková zapotřebí?
Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková
Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi odsunuta společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehn... více
Komentáře (35)
Přidat komentář
Můj včerejší komentář byl pro nedostatek času takovým výkřikem do tmy a tak jsem se rozhodl dnes vrátit a trochu jej rozvést. Tak tedy, proč jsem recenzi paradoxně označil za snahu o politickou korektnost?
Je psána se snahou vše uvést na pravou míru a kompenzovat "scestné" autorčiny názory a "srovnat kormidlo". Udivil mne už úvod recenze, kde je sáhodlouze poměrně kategoricky popisováno, že Tučková psala na objednávku. Neměl jsem a nemám ten pocit. Autorčino vysvětlení, že v dané čtvrti žila a že se o ní zajímala, mi připadá věrohodné. Její přístup může být označen za naivní (ale nevím proč), a z toho lze dovodit, že může být i politicky angažovaný. Pak je ale namístě otázka: Proč ne? Nemohou se tak spisovatelé, zvláště mladí, vyjadřovat? Musí hned být podezřívání z toho, že jsou kýmsi "krmeni". Připadá mi to poněkud konspirativní.
To, že se nějaká porota rozhodla dílo ocenit a tím si splnit bobříka "politické korektnosti", není vina autorky. Měla kvůli tomu psát o příběhu mladého odhodlaného muže namísto o příběhu matky s dítětem? Vsadila na emoce. Vzhledem k tomu, že je to žena a mladá žena, nepřipadá mi to problematické.
Trochu mě mrzí, že autorku přibíjíš, Jane, na kříž pro faktografickou nepřesnost. Pokud vím, nepsala dokument, ale beletrii. Pokud vím, shodují se historikové v tom, že celá událost je zamlžena a zvláště na české straně o ní neexistuje dostatek relevantních informací, neboť je uplynulý režim úspěšně "zamaskoval". A domnívám se, že autorka naopak věnovala dost úsilí tomu, aby si o celé věci utvořila relativně nezaujatý názor. To, že pak do "hlavy Gerty" promítla osobní pohled na vše je v pořádku - psala o člověku, který se ocitl na nesprávné straně barikády a byl přímým účastníkem.
Příběh mě zaujal a tak jsem si kolem toho něco zjišťoval, ale ne do podrobností, to přiznávám. Nicméně obrázek jsem si vytvořil. Obrázek, který říká, že celá akce nebyla jen dílem hrstky zbrojováckých dělníků (mimochodem bylo jich asi 3 000), i když ti v tom hráli významnou - takřka klíčovou roli. Byla to oficiální akce města za účasti bezpečnostních složek a zčásti i civilního obyvatelstva. Nešlo jen o vlastní odsun, ale o desítky souvisejících tu menších tu větších událostí.
Napsat, že s odsunem "neměli obyvatelé Brna ve své naprosté většině nic společného" není tak úplně fér. Je to pravda, ale Tučková také netvrdí opak. Literárními prostředky popisuje dobovou atmosféru a těžko dělat arbitra. Je nenávistné pokřikování na ulici jen projev toho, že se jedinec nechal unést davem, nebo je to projev nenávisti nebo dokonce projev přímého zapojení do odsunu. Kdo ví? Já ne a myslím, že nikdo.
Co je komického na té citaci? Je to konstatování skutečnosti. Je to typické pro Cejl a okolí, stejně tak jako pro severočeské nebo severomoravské Sudety. Tady přece nejde o to, že ty domy obývali esesáci a Tučková snižuje jejich vinu. Myslím, že zrovna s tímto se v knize Gerta vyrovnává dost urputně. Tady jde o to, že následující režim dopustil devastaci těch domů, té čtvrti, stejně tak jako devastaci nádherných hospodářství v Sudetech tím, že opakovaně osídloval lidmi bez vztahu k majetku a k hodnotám (jak podobné je to tomu, co se nyní děje v Německu). Vyčítat Tučkové, že si posteskla, že to tak dopadlo, je právě nonšalantní projev snahy o politickou korektnost. Stejně tak to, že se opovážila nevložit do knihy jako protiváhu zmínku o osudech Židů. Proč? K čemu to? To je přece námětem jiných děl. Tučková má svoje téma.
Jane, máš skvělé recenze, rád je čtu a číst budu, ale v tomto případě mám pocit, že jsi spíše potřeboval reagovat na Tučkovou jako takovou, respektive na skutečnost, že se opovážila napsat tak osobní pohled na tak citlivou etapu našich dějin.
Chápu Tě, sám ve svých komentářích a recenzích promítám svoje postoje. To je legitimní, ale na druhou stranu to samozřejmě svádí ostatní (jako nyní mne) k tomu, aby projevili odlišný názor.
Ano, mohu si vybrat koho číst, komu naslouchat. Ale zároveň se musím vyvarovat tomu, abych se uzavřel do jeskyně ozvěn, kde budu číst a naslouchat jen tomu, co mi vyhovuje. Střetávat se i s názory opačnými a analyzovat, sám pro sebe, přednostně ty. Protože s těmi nesouhlasím a musím vědět proč. Abych nedopadl jako blbec, který nesouhlasí z principu, nebo natruc někomu.
Půl hodiny jsem hledal rozhovor s Topolem, kde manipuloval s historií, s emocemi, kde byl skutečně poplatný době, a to ne v dobrém slova smyslu. Nenašel jsem jej, ač jsem se nad ním asi před půl rokem děsně rozčílil. Tudíž bude mé tvrzení bez důkazu.
Angažovaný umělec, který své pravdě věří natolik, až je schopen manipulovat historií, je snad ještě horší, než ten zaplacený aby věřil.
Víte, herdefilek, je to jako v této recenzi, nerecenzi - volání po nějaké absolutní vyváženosti, objektivnosti. Na rozdíl od těch dob, které zmiňujete ve svém komentáři, nyní neexistuje jen jeden oficiální názor, naopak. Vy si můžete vybrat, koho budete číst, koho poslouchat. Nařknout hned někoho z manipulace, za kterou by měl dostávat nějaké výhody, či dokonce peníze, je přehnané...A politická angažovanost? Co je na ní vlastně špatného. Samozřejmě nemyslím takové, kam kloubouk, tam plášť. Mezi ně snad Jáchyma T. nebudeme řadit, viďte...
Ó nikoliv. V tomto případě nezáleží ani tolik na názoru, jako na jeho podání. Nutně se nerozcházím s Topolem v názorech, ale rozhodně se rozcházím s formou, kterou je veřejnosti předkládá. Tu shledávám manipulativní a politicky angažovanou.
A ten, dnes velmi populární, titul si vykoledoval jen proto, že si dovolil mít jiný názor než Vy, herdekfilek?
JaneH, při čtení jsem si vzpomněla na jeden Váš starší příspěvek. Zamýšlel jste se v něm nad tím, jak světonázor recenzentů může ovlivňovat jejich články. Lepšího příkladu jste nemohl dát. A jen na okraj, toto psaní jste samozřejmě kritizoval.
Herdekfilek, mám malou poznámku. Jestli se nepletu, tak ta k...a Jáchym Topol je autorem textů mnoha písní Psích vojáků.
Nemohu si pomoci, ale pokud tu něco zavání politickou korektností v negativním slova smyslu, je to Tvoje recenze, Jane. Je mi líto.
A jsou i další, v mnohém angažovanější, kteří historii překrucují v taktu dnešní korektnosti. Onehdá jsem se podobným stylem rozkatil nad Jáchymem Topolem. To je pán, který slouží skutečně věrně. Což je k pláči, přihlédneme-li k existenci a tvorbě jeho bratra. Dříve se to svádělo na to, že jedinec poplatný době rozkládal Stranu zevnitř. Teď, že musí platit hypotéky. Přitom by se sem tam mohlo zkonstatovat, že kurva je prostě kurvou, ať už tu hypotéku má nebo nemá.
JanH také napsal
Nádherná publikace o pradávných dějinách naší vlasti aneb paleontologie je věda plná dobrodružství!
„Já je někdo jiný“ aneb životopis Putina, na který jsme dlouho čekali!
Za takové knihy se uděluje Nobelova cena!
E. A. Poe v českém „hávu“ aneb druhý díl sebraných spisů slavného autora!
Literární skvost, jaký se na pultech našich knihkupectví neobjevuje každý den!
Odsoudit knihu jako politickou agitku kvůli pár (sporným) nepřesnostem mi přijde vyloženě přehnané. Pokud by se jednalo o historickou knihu, tak by to bylo něco jiného a kritika některých sporných nebo nejasných bodů by se dala pochopit. Ale v tomto případě to na mě působilo frustrovaně a zaujatě. Kateřina Tučková pracovala s příběhy konkrétních lidí a zachytila jejich životní dramata na plátně jedné bouřlivé historické etapy, o které si dle všeho zjistila dost na to, aby zachytila dobovou atmosféru. Žádné politické soudy jsem v té knize tedy nenašel. Psát o tak citlivém období, s kterým má stále řada lidí problém a nechtějí si připustit námi spáchanou humanitární katastrofu, mi nepřijde ani tak politicky korektní, jako spíše odvážné.