Posvátné lži Minnow Blyové

recenze

Posvátné lži Minnow Blyové (2017) / Nikolaoss

„Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu beránčím, ale uvnitř jsou to draví vlci.“

Proč jsem zatoužila přečíst si tuto knihu? Nahlédněte do anotace a pak mi řekněte, že byste odolali. A já vám stejně nebudu věřit :). Zajímavá obálka už byla jen sladkou tečkou.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou v jedné osobě je Minnow Blyová, sedmnáctiletá holka, která uprchla ze společenství lidí, žijících v lese – ona tomu říká Komunita. Každý normální člověk ale pochopí, že se jednalo o sektu. Uprchla jedné zimní noci, kdy shodou okolností zemřel samozvaný Prorok této sekty keviniánů (ano, jmenoval se Kevin) a osada, kde žili, vyhořela do základů. Minnow na útěku těžce zranila chlapce z nedalekého města a tak je odsouzená k pobytu ve výchovném ústavu pro mladistvé dívky. Minnow Blyová v této sektě přišla o obě ruce. Zůstaly jí jen pahýly končící kousek nad zápěstími.

Ve vyprávění Minnow se střídají situace z jejího současného pobytu v káznici se vzpomínkami na život v sektě. Tohle její vzpomínání na sektu bylo zrůdným způsobem fascinující. To co se tam dělo se vzpíralo zdravému rozumu a při čtení jsem se nestačila divit tomu, že se mohou dospělí lidé nechat takto zmanipulovat sadistickým prznitelem jejich dcer. To jak žili, jakým způsobem jimi Protok manipuloval, nutil je páchat násilí a žít prakticky středověkým způsobem života… bylo to tak reálné, Minnow všechny ty hrůzy líčila tak chladně a nezaujatě a přitom se slabším povahám může nad lecčím dělat mírně nevolno. Z textu vyplynulo, že si lidé prostě zvykli na všechno i na násilí a přijali ho jako jakousi normu, jakoby se v nich probudilo to horší a nelidské já. Nabyla jsem dojmu, že některým z mužů se snad musely určité praktiky, nařizované Prorokem, líbit. Přece není možné, aby dokázali jinak tak strašně ubližovat vlastním dcerám a ženám. To, v jakém postavení žily v sektě ženy, asi není těžké si představit.

Oproti tomu mi pobyt v nápravném zařízení připadal jako oáza klidu a normální život. Minnow zde přišla do styku s „normálními“ holkami, pokud se tak dají nazvat provinilkyně, mezi kterými byly i vražedkyně, feťačky, zlodějky a různé jiné výtečnice. Minnow se zde konečně může naučit číst, protože tahle základní věc nutná k samostatnosti a myšlení byla v sektě pochopitelně zakázaná. Krom toho za ní dochází psycholog-konzultant z FBI, který s ní probírá její sektářskou minulost. Nejsem si úplně jistá, jestli jí chtěl jen pomoci k duševnímu zdraví, nebo z ní mámit informace, aby FBI dopadla údajného vraha Proroka, protože jak se zdá, ten nezemřel sešlostí věkem. Přiznávám, že jsem byla ráda, že je po něm a pokud byl zavražděn, přála jsem mu to i s úroky. Kniha ve mně nevzbuzovala touhu znát vraha, pokud nějaký byl, i když bylo zjevné, že Minnow pravdu zná, nezáleželo mi moc na tom, jestli si ji nechá pro sebe nebo ne. Nejzajímavějším a nosným bodem příběhu byla bezruká dívka a její osudy v sektě.

Minnow byla vnitřně velmi zajímavou postavou. Navzdory tomu, že od pěti let vyrůstala v sektě, kde jí byly vtloukány do hlavy záležitosti bezpodmínečné a naprosté víry, ona se nikdy nepřestala ptát. Ačkoliv poslouchala a dělala všechno co měla (víceméně), protože jinak pochopitelně hrozil trest – bití a jiné trápení, pořád se nepřestávala ptát a hledat odpovědi. Pozastavovala se i nad jednáním svých rodičů a ostatních dospělých – jak mohli tak snadno přijmout Prorokovo učení, když zažili normální svět? Ona sama se vzepřela a trest nakonec přišel, to bylo jasné už od začátku… V tomto ohledu pro ni byla káznice požehnáním, protože se konečně dostala ke knihám, naučila se číst a mohla pátrat po tom, kde je pravda v otázkách Boha a víry. Minnow se snaží poznat svět okolo sebe, lidskou povahu a celkově se zabývá myšlenkami, na které běžný člověk nemá moc času a chuti myslet. Paní autorka mi prostřednictvím Minnow dovolila zamyslet se také. A pokud se rozhodnete přijmout tuhle stránku knihy, budete mít hodně nad čím přemýšlet.

Překvapivě ve mně hlavní hrdinka nevzbuzovala lítost, navzdory jejímu postižení, či spíše zmrzačení. Na celkovém vyznění postavy bylo jasné, že by stejně o žádnou lítost nestála. Co mě také překvapilo, bylo to, že se tak rychle přizpůsobila všem moderním novinkám. Žila přece od malička v lese, prakticky pravěkým stylem života a pak, když přišla do vězení, nemusela si nijak zvlášť zvykat. Všechno přijala velice snadno a rychle. Naučila se rychle číst, dokonce i poměrně složité věci, včetně porozumění textu. Nechci tím nijak snižovat inteligenci postavy, protože byla popsána jako inteligentní bytost, ale nejspíš jsem očekávala větší těžkosti při jejím začlenění do normálního života mimo sektu. Také mi nešlo do hlavy, jak zvládá některé běžné činnosti bez rukou. Jak se obléká? Jak jí? Jak listuje knihami? Chápu, že vzhledem k ostatním záležitostem, které se v knize řeší, nebylo toto pro paní autorku až tak podstatné, ale mně to připadalo důležité, protože to postižení bylo velkou částí samotné Minnow.

Kniha rozhodně není typickou jangadultkou. I když prvek lásky – dokonce zakázané lásky - mezi Minnow a Judem (jednou z dalších postav) je tu taky. Příběh je zvláštní mnohem víc díky vnitřnímu světu hlavní hrdinky, tomu, jak se mění její názor na svět, jak nachází odvahu vzepřít se diktátu sekty. Paní autorka se nevyhýbá ani popisům na můj vkus až přehnaně krutého násilí, jehož šílenost spočívá v tom, z jakého důvodu je pácháno, kým a na kom. Je na něm děsivé i to, že se to nejspíš v nějaké uzavřené podivné „komunitě“ může klidně dít právě teď v tuto chvíli. V protikladu k tomuto velmi vyniknou chvíle, kdy Minnow jen pozoruje hvězdy nebo se jí děje něco krásného. A v zápětí přijde zase nějaká hrůza. Při čtení jsem pořád napjatě čekala, co to bude. V nejhorším mě paní autorka na chvilku pustila oddechnout do relativní pohody života v káznici, aby se zase vrátila v Minnowiných vzpomínkách k něčemu pro mě nepředstavitelnému. Tyhle části byly skvěle vyvážené tak, aby člověk neztratil pozornost a nezačal se náhodou nudit při Minnowiných myšlenkách – což já osobně považuji za nemožné :) tyhle chvilky oddechu mě totiž hodně bavily a části ze sekty zase přinášely chvíle napětí.

Vše je psáno poměrně jednoduchým způsobem, i když se v textu dost často vyskytují hluboká zamyšlení nad fungováním světa a víry. Nemyslím si, že by to mělo vadit někomu, kdo podobné dušezpytné záležitosti nemá rád. Nezdálo se mi příliš obtížné tyto věci ignorovat a zaměřit se jen na thrillerovou podstatu knihy. Byla by to ale škoda. Paní autorka přináší zajímavé úhly pohledu, které za zamyšlení stojí. Krátké kapitoly přispívají k tomu, že děj rychle utíká a pokud by čtenář nechtěl, na zamýšlení se nad Minowinými úvahami si nemusí udělat čas.

Posvátné lži Minnow Blyové pro mě byla jedna z nejlepších knih tohoto roku a určitě ji všem vřele doporučuji k přečtení. Nepochybuji, že každý v ní najde něco malinko jiného, ale nikdo nebude zklamaný.

Působivý příběh o nebezpečí slepé víry — a síle víry v sebe sama. Keviniáni připravili sedmnáctiletou Minnow o všechno: o dvanáct let života, o její rodinu, o schopnost důvěřovat. A když se vzepřela, vzali jí i ruce. Teď je ... více

Komentáře (0)