Potkal jsem dítě, jež neslo mou duši

recenze

Stín banyánu (2014) / Bolkonská

Mám pocit, že podobně laděných knih, často osobních svědectví, z různých exotických zemí, o jejichž poloze máte v lepším případě matnou představu, se poslední dobou objevuje spousta. Přinejmenším těch arabských, pákistánských, afgánských a jiných žen je nekonečno. Stín Banyánu je jiný. Je lepší. Doufám, že nezapadne.

Kambodža mi moc neříká, o Rudých Khmerech jsem slyšela, ale srozumitelně bych vám to nebyla schopna tlumočit ani teď, když mám dočteno. Vojenský konflikt. Občanská válka? Šílené davy mrtvých, teror. „Vládnou s dětskou logikou v zemi, kde žádné děti nezůstaly,“ říká jedna postava, a takhle literatura s okouzlující prostotou vystihla skutečnost.

Příběh vypráví Raami, děvčátko z bohaté, urozené rodiny, která v důsledku společensko-politických změn ztratí během chvíle postavení i majetek, a krátce nato nastává boj o holý život. To zní velmi temně a dramaticky, avšak viděno dětskýma očima to přece jen není ani zdaleka tak depresivní, jak by mohlo být. Raami si uchovává citlivost vůči poezii, jež jí vštěpil její otec, a také mnohá ponaučení od své matky a vychovatelky. Aniž by si to uvědomovala, ctí tradici předků a pokračuje v tom nejdůležitějším – vypráví, zachovává příběh, předává jej dál.

„Všichni jsme ozvěnou někoho dalšího, Raami.“

Děj je celkem bohatý na zvraty, rodina se pomalu rozpadá, rozchází, většinou bez naděje na opětovné shledání, členové se na příkaz vojáků přesouvají po obrovské zpustošené zemi, pracují v táborech, na rýžových polích, občas najdou spřízněnou duši a dostane se jim chvilky oddechu. Prostředí hýří barvami a vůněmi, čtení jakoby bylo požitkem pro všechny smysly, obzvláště v části, kdy jsou Raami s maminkou dočasně ubytovaní na samotě u jednoho starého manželského páru.

Mně ale nepřipadali oškliví. Přišli mi jako staré stromy, které chodí a mluví, jejich šelestivá, hlučná přítomnost ve mně vyvolávala pocit jakési ochrany před samotou, jež nás celý den pronásledovala jako stín.

Starý pár se návštěvě moc potěší. A ačkoli je stále nutno ohýbat záda, pracovat na polích pod přísným dohledem, neprohřešovat se slovem ani skutkem proti absurdním nařízením, na krátký čas si tady vytvoří jakousi oázu klidu. Když zrovna nemusí otročit, sedne malá Raami se staříkem do loďky a tiše se plaví...

Některé dny jsme zůstali venku celé odpoledne, k obědu si snědli rýži a papáje, které nám Mae zabalila, a nechali se jako ve snu unášet mezi květy a tobolkami. Když se nás zmocnil hlad, posvačili jsme čerstvá lotosová semínka. Plavili jsme se takhle beze slova, a když vyvstala potřeba se pobavit nebo si prostě uprostřed toho ticha potvrdit svou přítomnost, rozloupla jsem lotosový lusk, vzala slupku, ve které teprve mělo uzrát semínko, a připlácla si ji na čelo.

Jsem skrznaskrz evropská, zvládnu haiku a občas mě pobaví, ale jinak ve mně cokoli mimo náš kontinent, tedy ještě s výjimkou Ameriky, zřídka vzbudí větší zájem. Nemůžu si vzpomenout, je toho určitě málo, co se mě nějak hlouběji dotklo. Stín Banyánu mě naproti tomu bavil hodně.

Co se na tom nejspíš bude líbit většině čtenářů a čtenářek, to bude ta jaksi jiná, urgentnější dramatičnost způsobená dětským vypravěčem, bude to ta lyrika, tradiční, jednoduchá, přímočará, a budou to určitě poznámky o čtení, knihách, moudrosti, o předávání příběhů, témata, jež se v tomto románu zas a znovu vynořují, pokaždé jinak a vždycky velmi působivě.

Na snové cestě jsem jednou
potkal dítě, jež neslo mou duši.

Co na tom bavilo mě: je to kvalitně napsané. Na té edici Světový bestseller tedy fakt nejspíš něco bude. Koneckonců, je tam i Flynnová, která píše nesporně lépe než drtivá většina současných autorů v jejím žánru. Vaddey Ratnerová je zatím méně známá a z nějakého důvodu mám obavy, že u nás trochu zapadne, každopádně byla by to škoda, třeba spousta čtenářek, které normálně hltají průměrné či podprůměrné arabské a pákistánské ženy, by si mohla skrze tuto krásnou (a neméně dojemnou) knihu kultivovat své jazykové schopnosti.

Nebe se zatáhlo a jeho pupek visel nad námi tak nízko jako vršek moskytiéry. Nad hlavu se nám přihnal velký tmavý mrak a jeho obrovský stín přikryl celý tábor. V dálce se obzor kroutil jako hořící papír, valil se k nám a přinášel další obří temná mračna.

Někde vás ten styl prostě uchvátí. Požitek i pro náročnější čtenáře. Přitom zároveň v každé chvíli dokonale srozumitelný. Opravdu doufám, že tato kniha nezůstane nepovšimnutá.

Stín banyánu Vaddey Ratner

Výjimečný debutový román Vaddey Ratnerové, autorky s nevšedním citem pro jazyk, o naději, síle dětské představivosti, lásky k příběhům i k životu samotnému, který se odehrává na pozadí jedné z nejtemnějších a nejbrutálnějších kapi... více