Příběh o tom, jak neztratit sám sebe

recenze

Kde hvězdy stále září (2014) / stavlamich

Trish Dollerová napsala neuvěřitelně poutavý a drsný příběh o tom, jak se vyrovnat se ztrátou, zradou i láskou - a hlavně příběh o tom, jak neztratit sám sebe.

Co se Callie pamatuje, je na útěku se svou matkou, která ji jako dítě unesla od otce. Callie nikdy nežila normální život - nikdy neměla opravdový domov, nikdy nepoznala svou rodinu, nechodí do školy a nejčastěji se živí jídlem z automatů. A když její matku zatkli a Callie se vrací ke svému otci, musí najít způsob, jak nechat minulost za sebou a jak se stát součástí velké rodiny. A hlavně musí uvěřit, že láska opravdu existuje a ona může být milována, nejen využívána. A jaké místo se k tomu hodí víc než malé městečko na Floridě s velkou řeckou komunitou, kde je celý rok krásné počasí, oceán je za rohem a rybářské lodi každé ráno vyrážejí na lov?

Měla bych rovnou přiznat, že ty tři hvězdičky, které jsem knize udělila, jsou důsledkem několikadenního odležení. Během čtení knihy jsem totiž byla mučena - všechny postavy v knize mi byly nesympatické a nedokázala jsem si je kvůli jejich chování oblíbit. Když k tomu navíc připočtu to mírně neoriginální téměř vyhranění, že se ubohé dívce, která nikdy neměla domov nebo přátele, byla zneužívána a stýkala se jen s psychicky nemocnou matkou, změní život, když se přestěhuje ke svému milujícímu otci, který ji rozmazluje a zároveň jí nedovolí ani jít ven. K rodině a přátelům, kteří vůbec nerespektují, že Callie vlastně nikdy neměla život jako oni a ona jim to musí neustále připomínat.

Ani konec tu klišoidnost nedokázal zahladit a já napřed z knihy Kde hvězdy stále září, novinky od nakladatelství CooBoo, moc nadšená nebyla. Jenže když jsem si to celé sesumírovala v hlavě, znovu si některé úryvky přečetla a zhodnotila příběh, autorčino zpracování a knihu jako celek, vlastně musím uznat, že se mi líbila. Měla jsem ráda Calliin vztah s Alexem, i když mi jeho úplně závěrečná fáze přišla taková moc... happyendová. Silné téma, o němž se autorka rozhodla napsat, je totiž dost silně potlačeno koncem knihy, ale nebudu prozrazovat. Lze o tom říct snad jen to, že právě proto young adult literaturu tolik nevyhledávám - je to často hodně přibarvené a upravené do obrazu náctiletých slečen, v životě to takhle prostě nechodí. (I když výjimky určitě jsou.)

Přečtení knihy rozhodně nelituji a pokud autorka vydá něco dalšího, ráda si to v českém překladu přečtu. Knihu určitě doporučuji slečnám v pubertě, které by si rády přečetly něco oddechového. Jak jsem řekla, můj šálek kávy to zrovna nebyl, avšak z objektivního hlediska toho knize mnoho vytknout nejde.

Co si Calie pamatuje, je na útěku se svou matkou, která ji jako dítě unesla od otce. Calie nikdy nežila normální život – nikdy neměla opravdový domov, nikdy nepoznala svou rodinu, nechodí do školy a nejčastěji se živí jídlem z aut... více

Komentáře (0)